NAD VODOPÁDEM V KRIMMLU.

Jaromír Borecký

NAD VODOPÁDEM V KRIMMLU.
Kde řeka řítí se s hor velikánů v dál, nad vodopádu mhou zamyšlen poutník stál. Zrak jeho, života jenž dychtivý byl ještě, v přírody nádherné to divadlo se vpíjel, jak pod ním hnal se, řval, se syčením se svíjel proud zlobně vzkypělý, v mrak tříštící se deště. Své city s varem tím ni srovnat neměl čas, zde burácelo vše, a každý nerv se třás. Teď pustý rachot děl, teď příboj hřímání se zdály do skal prát, jež div se nerozstoupí, jak křemen krušený v drtivé tlamě stoupy. Hněv vírů vzbouřených, pěn plané vzdýmání, vše v stříbro taví se, v plam mokrý rozhání a znovu sbírá se, vře, jiskří, srší, pryská, tam mocným výmrskem do výše v chumli plíská, by chvílí nejbližší zas pokořená, nízká se čela rozbitých vln kála ve propasti. Jak jícen Gehenny, před nímž i ďáblu třásti se v hrůze odvěké, kdy zří, jak Věčný trestá, ta zeje prohlubeň, kam vln se řítí cesta, kam jedna po druhé se valí, žene, tryská 56 a tříská o kámen, se kalí, klene, stiská, vše v jednom obratu: vzmach, náraz, výšin, pád, že ani nezbývá jim času vzpomínat, proč, odkud přichází, kam jich se řítí chvat. A chodci zmlklému, co v myšlénky se noří, nad slapů chaosem se žití obraz tvoří. Jak žene řeku zde vpřed síla neznámá, tak život z neznáma svůj vznik a zřídla má. Co z jeho tajemství se může zodpovědět? Proč, odkud jdeme, kam? Co s jistotou lze vědět? Jen vpřed že dlužno jít, před neznámem se třást, si hlavu rozbíjet, vždy problém týž si klást, vždy v novém zápasu být odražen a zhněten, v tisíce krůpějí se rozbít, stakrát smeten jak bílá pěna ta, a přec se řítit dál! Proč?... Kam?... Co bude pak?... Nad slapy poutník stál a viděl zmatky, bouř, vztek, var, mstu, vývrati a viděl útoky a viděl závrati. Ta vlna bouřící v sled aspoň splyne s mořem, se stiší, zaniknouc v své vlastní podstati – jen člověk věčně štván je pochybami, hořem. Kde jeho moře jest, kam šel by tiše spat? Je hrob to? rodná prsť, přírody širý sad, kde smísí jeho prach se s prachem veškerenstva? Kam všechno vyústí? Je Věčnost to, či Bůh? Hle, nad kaskádou tam se pestrý polokruh zved slunce polibkem v ty spousty rozpeřené. Tam duha Naděje a Smíření se klene. 57 Pro koho? Pro ten proud? Či proudy člověčenstva? Vždy nové řítí se a v stejný smyslů mam, do stejných pochyb zas, zda s tím, jejž Hospodinem v svých zveme modlitbách, část se svým celkem splynem, jak s mořem vlna ta. Plá duha našim tmám? Nad vlnu bídnější se s rozumem svým šinem! Ví člověk: – vidmo jen, illuse, krásný klam – – – 58