NAD VODOPÁDEM V KRIMMLU.
Kde řeka řítí se s hor velikánů v dál,
nad vodopádu mhou zamyšlen poutník stál.
Zrak jeho, života jenž dychtivý byl ještě,
v přírody nádherné to divadlo se vpíjel,
jak pod ním hnal se, řval, se syčením se svíjel
proud zlobně vzkypělý, v mrak tříštící se deště.
Své city s varem tím ni srovnat neměl čas,
zde burácelo vše, a každý nerv se třás.
Teď pustý rachot děl, teď příboj hřímání
se zdály do skal prát, jež div se nerozstoupí,
jak křemen krušený v drtivé tlamě stoupy.
Hněv vírů vzbouřených, pěn plané vzdýmání,
vše v stříbro taví se, v plam mokrý rozhání
a znovu sbírá se, vře, jiskří, srší, pryská,
tam mocným výmrskem do výše v chumli plíská,
by chvílí nejbližší zas pokořená, nízká
se čela rozbitých vln kála ve propasti.
Jak jícen Gehenny, před nímž i ďáblu třásti
se v hrůze odvěké, kdy zří, jak Věčný trestá,
ta zeje prohlubeň, kam vln se řítí cesta,
kam jedna po druhé se valí, žene, tryská
56
a tříská o kámen, se kalí, klene, stiská,
vše v jednom obratu: vzmach, náraz, výšin, pád,
že ani nezbývá jim času vzpomínat,
proč, odkud přichází, kam jich se řítí chvat.
A chodci zmlklému, co v myšlénky se noří,
nad slapů chaosem se žití obraz tvoří.
Jak žene řeku zde vpřed síla neznámá,
tak život z neznáma svůj vznik a zřídla má.
Co z jeho tajemství se může zodpovědět?
Proč, odkud jdeme, kam? Co s jistotou lze vědět?
Jen vpřed že dlužno jít, před neznámem se třást,
si hlavu rozbíjet, vždy problém týž si klást,
vždy v novém zápasu být odražen a zhněten,
v tisíce krůpějí se rozbít, stakrát smeten
jak bílá pěna ta, a přec se řítit dál!
Proč?... Kam?... Co bude pak?... Nad slapy poutník stál
a viděl zmatky, bouř, vztek, var, mstu, vývrati
a viděl útoky a viděl závrati.
Ta vlna bouřící v sled aspoň splyne s mořem,
se stiší, zaniknouc v své vlastní podstati –
jen člověk věčně štván je pochybami, hořem.
Kde jeho moře jest, kam šel by tiše spat?
Je hrob to? rodná prsť, přírody širý sad,
kde smísí jeho prach se s prachem veškerenstva?
Kam všechno vyústí? Je Věčnost to, či Bůh?
Hle, nad kaskádou tam se pestrý polokruh
zved slunce polibkem v ty spousty rozpeřené.
Tam duha Naděje a Smíření se klene.
57
Pro koho? Pro ten proud? Či proudy člověčenstva?
Vždy nové řítí se a v stejný smyslů mam,
do stejných pochyb zas, zda s tím, jejž Hospodinem
v svých zveme modlitbách, část se svým celkem splynem,
jak s mořem vlna ta. Plá duha našim tmám?
Nad vlnu bídnější se s rozumem svým šinem!
Ví člověk: – vidmo jen, illuse, krásný klam – – –
58