ZAPADLÁ STANICE.
Ó, smutný okamžiku odjezdu! tě čekaje stál jsem tak sám
u nízké nádražní budovy, spíš boudy se zahrádkou kolem,
kde žloutly již květiny u vodotrysků na umělých skaliskách z koksu,
zanedbaná zábava úředníka v svém hnízdě sešlého prací.
Osamocení, tíha let, dní jednotvárné pošmourno –
ó, znám to, když osud se všlápne ti ve tvář svou podkovou škorní! –
vše v člověku zviklají, co těšilo, hřálo dřív, dávalo pružnost.
Pošmurno sychravé, šeď všední, popelec, škaredá středa ducha...
A takové dnes též olovo s oblohy na mozek padá,
s té oblohy, jež se řekou kalnou tam dole u topolů splývá,
zdajících se z dálky zcuchané záclony oblaků nésti,
jak polouschlá ramena obrů chtějících zachovat ještě,
mrouce v ssutině chrámu dávno vyhnaných bohů,
poslední baldachýn na přikrytí nahoty poslední modly.
A mlhy dál houstnou, a tma stoupá, a mračna se valí
vždy černější, led z nich cítit. Níží se. Vítr si hvízdá.
Písnička divná, jak na bídu srdce mého složená!
Jak pištící mně výsměch na cestu zdranému o vše,
chvějícímu se ještě i o to poslední, čemu říká se: v neštěstí štěstí.
Jak zachycuje se v chřestivé dráty telegrafu, zkomíravou poesii,
která nám zbývá se svým ševelem na místo zlatých strun bardů,
27
strun tepaných ku zvěstem z dalekých krajin – ó, jsme dneska suší! –
to jakoby nestydatá písnička o mém neštěstí letět v dál chtěla.
Ke komu? kam? Jsem příliš už sám se svým zamlklým bolem.
Nechci nikoho. Tak líp je sám krvácet na svojí poušti.
Co komu po mně? Opustila mne ruka, jež mohla mne jedině
zvednout, ochábši sama sklesla – a strhla mne s sebou – –
Nechci již nic! – – Jen žádné útěchy, žádné soustrastné slzy!
Fráse je všechno a maska dutá, za kterou prázdno.
Dobře tak, že šeří se. Alespoň nevidí zkřivené bolestí rty mé
ten shrbený stařík, co šourá se po trati výhybky zkoumat.
Jen zkoumej, ať lépe jsou stavěny, než výhybky kolejnic života
působící jen srážky a skřížení a pohmožděniny a prolitou krev.
Hle, z mlhy již vyskakují světélka signálů rudých. Vás vítám –
tož bude to brzy!... a smutek odjezdu aspoň se zkrátí...
poslové vlídní, jak oči krvavé lísajících se šelem,
kdy zdechlinu čijí. Světélka sviťte! jste pochodně vůdčí
tmami, jež houstnou a budou přibývat stále a dále;
jste poslední zášlehy myšlenek v hlavě, jež hroutí
se v šílenství, co srdce se svírá v zoufalé křeči,
srdce, jež chtělo tolik lásky rozdati světu,
hlava, jež chtěla tolik zlata rozházet na cestu – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Z dáli hučí již vlak. A ticho a prázdno je vůkol.
Nikdo ruku nejde mi stisknout a v objetí zulíbat vrásky.
A vlak již přisupává, dlouhý, černý, jakoby pustý,
vše jde bez povelu, němě, nikdo neslézá ni nevchází,
ani žádný zřízenec se nemíhá ve chvatu služebním po stupátkách,
28
než já tu jsem a světélka, ta světélka, jež bolí tak v hlavě,
se pohybují a křičí bez hlasu hromově, hrozně: „V před! Dále!“
Vlak hýbá se nerušně, do tmy se sune. Tam kostlivec v mlhách
přes propast natažen leží. Most. Most Naděje? Přejedem zdrávi?
Již kola se šíleně rozjela v ložiskách skřípavé osy,
vše řítí se rozžhaveno a tak smutečně, jak mrtvé souvozí duchů.
Světla shasínají. Co bude, nevím. Tma věčná? klid hrobu?
spánek duše? plam pekla? To jisto, v zkrvácené srdcem mým mlze
poslední stanice za mnou – – –
A v dáli se rozpíná nějaká náruč!
29