SOUMRAKY DUŠE.

SOUMRAKY DUŠE.
Básník zoufalý hledá útěchu v indické theosofii a v mystice.
I.
V symbolů tajemném se přítmí stará duše koupá, svých hořkých záchvatů na křídlech krví znícených; jak plápol magický, jenž na zlatých se půdách houpá, do vírů rythmických tak celá ponořena, stoupá z křišťálu přeludů v prach černý světů zřícených. Do pohřbů krvavých, v nichž kohinúrů požár hoří, má zřítelnice mdlá se vpíjí v slunce žhavý bod. Ó, tváři Mithrova, ty oko božských, věčných zoří, sraž víko s duše mé, po pravdě žíznící, ať vnoří se v tebe, v jedno své, jež lotosem jsi čistých vod. Ty, Súrjo, umíráš, a bázeň na mou duši lehá jak hroznýš oslizký, jenž v tlamě hnusné třímá svět, a více chvěji se, než svatá řeka, samá něha, kdy ňadra hedvábná a opýřená Kálu šlehá. Má duše nevinna jak Višnův černomodrý květ. Mé oko vidělo, že Mája Brámu oči loupá, jak Jama mrtvolám se smečkou psů v tmě chycených; Brám sama, bez času jenž v prázdnu bez příčin se houpá, v symbolů tajemném se přítmí stará duše koupá, svých hořkých záchvatů na křídlech krví znícených. 30 II.
A duše jeho, křesťanstvím odkojena, nárazem nové nauky chví se v trapné nejistotě a přece oddaně, křečí podivné muky, jakou zmítá se Rádhá, tančící v žalném roztoužení opuštěné, aby zpět k sobě přivolala Hariho, jarního Kršnu.
Jak zlatá patena má duše unavená, mdlá, do snů ztracena, se tiše chvěje, stená, na bolů oltáři má duše unavená jak zlatá patena se oddaně chví, stená. Na nudy oltáři sní duše moje spiatá, jak svatá, ve záři jež nahá k mukám chvátá. Svou vášní ztrýzněna tkví duše moje spiatá na nudy oltáři, jíž sytá k mukám chvátá. Svou bázní ztrýzněna, Satanu, jenž jest žena, hymn stená schýlena, jak Kršně Rádhá vzňatá, na lásky oltáři Satanu, jenž jest žena, sta jich tmy Císaři v pohybů chvění stená, nadšením trýzněna, jak vzňatá Rádhá zlatá. 31