SVÉ HVĚZDĚ.

SVÉ HVĚZDĚ.
Ó, hvězdo bílá, nad života vír jež svítila’s mi dětství od soumraku, tvou záři vždy jsem nesl ve svém zraku, v tvých stopách hledal přes příboje mír, ať vichr osudu mne rovna vraku hnal v peřejích svých břitce na úskalí – ty majákem vždy kynula’s mi v dálí. Když nad krajem se stříbřil zimy pás a promyk hvězd mžil nad lekníny sněhu, když v jarní večer šeřík dýchal něhu, po olši žhavým steskem šuměl vaz, když letní noc se v meteorů šlehu a jeseň v slzách hroznů smála tiše, vždy střehla jsi mne s nadoblačné výše. V tuch dětských neurčité záchvěvy mně’s první nápovědí tajů vzplála, jichž hádanka nám věčně v srdci pálá a sfingou pravdu nikdy nezjeví. Tvůj třpyt, jenž trsem narcisků v tmách sálá, již mysl hocha plnil cizí touhou a povznášel v hvědhvězd mléčnou dráhu dlouhou. 40 Tam lepší světy zdály mi se stkvít, tam všeho čistšího jsem vkládal sídla, tam nových žití vyvěrati zřídla, tam velkých vznětů snil jsem plam a vzchyt, při pohledu v tu propasť hvězdnou křídla mé duši rostla, síla ku povzletu nad všední hroudu, vzmach, dát výhost světu... Jak táhla leta, hvězdo, ve tvou zář hloub vpíjely se zanícené oči; co rozum vjemy novými se točí a divné city propukají, tvář mé smysly rujné v paprscích tvých zočí: to krásné, lahodné jsou ženské rysy, v nichž s božstvím zemská smyslnost se mísí. Ó, kouzlo skryté v sladké předtuše! ó, žáre rtů! to rozněžnění v oku, tu údů ztepilost a plnost boku jen zlatovlasá můž’ mít Venuše. Ó, hvězdo, znám tě, tak se ku potoku, své vnady koupat, skláněla jen ona, po které lidstvo věčnou touhou stoná... 41 A shon let míjí. Stále vzpíná dál má zornice se, hvězdo, po tvém světle, v něm ždajíc přístav duši bouří zhnětlé a v útok záhad žití pevný val. Však dnes mi jinak záříš... Sněžně zkvetlé jak závoj posvátný ti line s čela Madonny s děckem z malby Botticella! 42