SVÉ HVĚZDĚ.
Ó, hvězdo bílá, nad života vír
jež svítila’s mi dětství od soumraku,
tvou záři vždy jsem nesl ve svém zraku,
v tvých stopách hledal přes příboje mír,
ať vichr osudu mne rovna vraku
hnal v peřejích svých břitce na úskalí –
ty majákem vždy kynula’s mi v dálí.
Když nad krajem se stříbřil zimy pás
a promyk hvězd mžil nad lekníny sněhu,
když v jarní večer šeřík dýchal něhu,
po olši žhavým steskem šuměl vaz,
když letní noc se v meteorů šlehu
a jeseň v slzách hroznů smála tiše,
vždy střehla jsi mne s nadoblačné výše.
V tuch dětských neurčité záchvěvy
mně’s první nápovědí tajů vzplála,
jichž hádanka nám věčně v srdci pálá
a sfingou pravdu nikdy nezjeví.
Tvůj třpyt, jenž trsem narcisků v tmách sálá,
již mysl hocha plnil cizí touhou
a povznášel v hvědhvězd mléčnou dráhu dlouhou.
40
Tam lepší světy zdály mi se stkvít,
tam všeho čistšího jsem vkládal sídla,
tam nových žití vyvěrati zřídla,
tam velkých vznětů snil jsem plam a vzchyt,
při pohledu v tu propasť hvězdnou křídla
mé duši rostla, síla ku povzletu
nad všední hroudu, vzmach, dát výhost světu...
Jak táhla leta, hvězdo, ve tvou zář
hloub vpíjely se zanícené oči;
co rozum vjemy novými se točí
a divné city propukají, tvář
mé smysly rujné v paprscích tvých zočí:
to krásné, lahodné jsou ženské rysy,
v nichž s božstvím zemská smyslnost se mísí.
Ó, kouzlo skryté v sladké předtuše!
ó, žáre rtů! to rozněžnění v oku,
tu údů ztepilost a plnost boku
jen zlatovlasá můž’ mít Venuše.
Ó, hvězdo, znám tě, tak se ku potoku,
své vnady koupat, skláněla jen ona,
po které lidstvo věčnou touhou stoná...
41
A shon let míjí. Stále vzpíná dál
má zornice se, hvězdo, po tvém světle,
v něm ždajíc přístav duši bouří zhnětlé
a v útok záhad žití pevný val.
Však dnes mi jinak záříš... Sněžně zkvetlé
jak závoj posvátný ti line s čela
Madonny s děckem z malby Botticella!
42