MEDITACE.

Jaromír Borecký

MEDITACE.
Do trávy uléhám, již nebe dohořívá, stesk šumí v korunách, a hloub se hlava vrývá v ten polštář zelený, jenž květy postříkán, co vůni jadrnou zem s jejich dechy mísí, svůj jednotvárný zpěv v jasanech cvrčí křísi, od meze vane dymián. V klid vše mne kolébá, trav šelest, výdech země, snít zvolna začínám, a zdá se mi, že témě, šíj, bedra znenáhla, pak celé tělo již se hrouží do země, jež zavírá se nad ním se svými travami a hmyzu ruchem fadním, tak měkce shrnujíc svou tíž. Tma všude, čirá tma. V tom z koutku něco svitlo, jak růže padla by sem žhoucí, a hned kmitlo zas blíž to jiskrami, zas prškou bludiček, teď paprsků již snop sem požárem se řítí, zář hroudu prolíná, prsť, kořenů spleť sytí, i nerost, jenž se s pískem spek. 47 Vše světlem jásá teď jak křišťál průsvitavý, mé oko upřené v něm hmotu, jak se taví ve stálém přerodu, zří vznikat, zanikat, v taj stoupám tvoření, vše chápat mním v tom vzmachu, a je mi, jak bych měl se lidských bájek tlachu tak z plna hrdla hořce smát! 48

Básně v knize Zpěvy života: