JEŠTĚ SVÉ HVĚZDĚ.

JEŠTĚ SVÉ HVĚZDĚ.
Ó, hvězdo má, záštito mého žití, svůj roztoužený zpěv vždy k tobě vznáším zas; tvůj jas mi plá a do snů věčně svítí, ať vírný žití slap vře syče jako plaz a sebe divočej se pode mnou v tmy řítí: vírů jek slaď, svých paprsků zlať dál v bolnou skráň mi klad’! Když trpět jen bylo mi usouzeno, já nepříznivý los chci klidně žitím nést; vždy haně v plen když padnout má mé jméno za snahy nejčistší, za ideálů zvěst, za pravdu, krásy sen a dobra těžké věno: ústrk se zhusť, v bouř žití mé vúsť, jen ty mne neopusť! 50 Svých trestů tíž snášet chci bez reptání, i z domnělých jen vin vždyť ve svém nitru dost jsem trpěl již, se muče za pokání a krutě poutaje svých smyslů háravost. Já poznal prázdnotu, již rozkoš obeclání, požitků svod; a výčitek hlod se hluboko mi vbod. Přec jsem však hrd jiným se vyzpovídat než tobě, hvězdo má, již v duše tmu zřím plát; tvůj soud buď tvrd, chtěj si mne na smrt vydat, ty k tomu právo máš, neb ty jen můžeš znát i všecky příčiny. Je snadno hanu kydat srdce ne v dno, však probádat, zlo v něm svážit za dobro. 51 Ó, hvězdo má, Nadšením mému mládí a Láskou jinošství jsi byla v bludných snech, vždy vědomá, co žití svádí, ladí, i mhou vždy shlížejíc se jeho ve vírech; ty sladkým otcovstvím jsi spiala proud, jenž pádí: odpouštět dej, v dnů soumračný děj se dál vždy Pravdou, Dobrem, Poesií stkvěj! 52