NA KREMLU.
Od zvonu ke zvonu jsem na Ivana stoupal.
Kus těžký za kusem, až kde se zvonek houpal
ze stříbra ulitý, vše třáslo se a chvělo.
Tam kolos Uspenský svým srdcem bil se v čelo,
jak by dnes hlaholem chtěl slavit v nebe vzetí,
tam v tóny vysoké, jak do jásání dětí,
bronz mužný z hloubky řval své pokořené vzdory.
Zvuk lil se v kaskádách přes hlavu, vnikal v pory
a brněl v žilách, zdmi a schody duněl temně,
jak by jím v základech se třásla celá země.
Tam Reut, jehož hlas zvyk večer kázat svícnům,
by vzplály k modlitbám a ku zpěvům, děl jícnům
teď dává povely, by chrlily své salvy.
A starý Medvěd zas, jak za houštinou malvy
by tušil úly včel, jež horkým vzduchem vzučí,
svým basem sonorním v tu vřavu mlsně bručí,
co soptí Tatařín a Labuť zpívá nyvě,
hladový Golodar po zlaté touží nivě,
svým tlukem Korsunský v dálného moře boj,
na novgorodský sněm vzpomíná Večevoj,Večevoj.
81
Vše různé hlasy ty, ač pomíchány, sporny,
v své bouři slévaly se v souzvuk divotvorný,
jenž hřímal k nebesům kovovou hymnu svoji,
se řítil vichřicí, jak vlna ve příboji
se hnal a rozdouval a vše v svůj rozmav chvátil.
Pod věží slunce proud prostranství Kremlu zlatil,
lid z chrámů hrnul se, kde líbal zlaté stěny
a rakve s ostatky a roucha vzácné ceny,
kde tloukl o dlažbu blouznivě bledá čela.
Ve skvostných spřeženích se panstva rozjížděla,
stuh plno, samý řád a uniforma skvělá.
A zvony zvonily, a hromy hřměla děla.
Já, poutník zamlklý, jsem význam nevěděl,
jen dolů na Moskvu se v dumách zahleděl.
Tam jako krásný sen v omamné světla zlati
ta bělokamenná, měst ruských svatá máti,
se rozprostírala se svojich věžic hroty,
s báněmi soborů, bašt vznosnými voróty,
střech rudých, zelených vesele pestrou směsí,
na kterou Byzance vkus patinou se věsí.
Ruch ulic, trojek shon, bázárů rokování,
hřmot vozů s dugami sem nedoléhal ani,
jen němě hemžilo se v hrozném mraveništi
po klikatině cest, jíž krojů směs se blyští,
po mostech, po lodích, neb nikde není pausy.
Tam vlévá do Moskvy se modrá stužka Jauzy,
a za ní zahrady, a na obzoru lesy.
82
A vše jak zakleto by do pohádky kdesi.
Zde Východ otvírá své brány čaromoci,
a krasavici zřít mníš z tisícjedné noci.
A přec tak ruské vše a svérázné v svém ruše,
tak velké, široké, jak sama ruská duše,
jež pravé síly své si nevědoma zcela...
A zvony zvonily, a hromy hřměla děla...
Mně bylo najednou, jak měl bych vzkřiknout: Dost!
Ó, ještě není čas na slávu, na radost!
Vy, děla zmlkněte, vy stůjte kolokoly!
Ó, ještě Slovanstvo má krvavé své boly –
na vlastní půdě své je otrokem a hyne,
ne pán svých osudů, leč hříčka zvůle jiné,
plod trpké námahy a tuhou svalů práci,
vznět smělý myšlénky do cizích sýpek ztrácí –
a ztrácí jazyk svůj a ztrácí svoje děti,
nad Vartou, nad Sprévou, v tatranské chudé kleti.
Ba hůř, dál Slovana sám Slovan zotročuje.
Ó, ještě Polsce líc šlář vdoví zasmušuje,
brat bratru svobodu rve v nenávisti šeru,
svár všechno rozžírá od jihu ku severu,
zde pro víru a mrav, tam pro jazyk a psaní,
tu z nízkých stranictví, tu z krutých nechápání,
co pro věc lhostejnou, na dálných bojišť poli,
krev teče slovanská ve prospěch komukoli...
Ni ruský čelověk sám doma svoboden!
Čas ještě nepřišel. Ó, zvony, ždejte jen,
83
až vzejdou červánky té lepší doby nové,
jež uzří volného, kdo jménem Slovan slove,
a v shodě vzájemné a v lásce, pochopení
až bude objímat brat bratra, v jednom spění
za dobrem, za světlem, za lidstva ideály!
Ó, pak se rozzvučte, v šíř hlaholte a v dáli
a bijte, hřímejte a plešte dithyramby,
že mdloba zkrušena, čas rozvratu a hanby,
ve volný lidstva zpěv že nový souzvuk vpadá,
tak čistý, bujarý, jak slovanská krev mladá!
Den bude radosti, den slavný z mrtvých vstání,
v Slovanu Člověk živ! a vašem v rozjásání
nad šerou matkou měst jak Humájí se schýlí
na šumných perutích Slovanstva orel bílý.
V Moskvě, 25. srpna 1904.
84