DVĚ JMÉNA.

DVĚ JMÉNA. ELEGIE O MARNÉ LÁSCE.
Je v návštěvníků knize našel jsem v starého zámku věži okrouhlé, jež svlačcem ovita i břečťany do širé zahrady se dívala svým renaissančním oknem hlubokým, jak nemohla by věky dohltat se pohledu v tu propasť zeleně. Tam dole kvetly právě akáty a vůní jedovatě nasládlou sytily vůkol celé ovzduší, úpalem sežehnuté červnovým, jenž zpražil rty jak žízeň polibků: neb jaro k svatbě s létem dozrálo, vše volalo v tom vzduchu po lásce. Zde prodlévali tedy pospolu! Krok jich, ač jindy míjící se vždy, zde spojen jakous divnou náhodou ve souladného rythmu rozchvění se snivě týmiž komnatami nes, kam časy nestačily nádheru, 85 jih, západ hromadit své klenoty. Co sválo je sem, jako vichřice dva útlé listy stromů zpřízněných, leč oddělených každý půdou svou? Umělci oba, oba nešťastní již bolem tím, jejž rodí umění, a ona nadto ženou jiného... Já jediný znal jejich tajemství. Mně neprozradily je slovo, vzdech, ni wagnerovské zrakův utkání – však víte, jak se Tristan s Isoldou, jak Walther s Evou pijí očima ve zvuků nekonečném jásání – ni rukou příliš dlouhý, vřelý stisk, či jiná drobná neopatrnost, vždy zrazující ty, již milují. Mně o jich lásce smutek vyprávěl. Tak nervosně se v jejím hlasu třás, tom jako gobeliny ztlumeném, tak přepadal ji náhle v salonech, tak na procházce, v zákulisí též, ať žití na scéně či divadla když nemusila lidem úsměv lhát, ni spokojenost svému manželu. Tak smutek ten se ryl jí do očí, tak stínem clonil bledou její skráň, cheruba peruť, řkoucího: „Vše blud. Smrt jenom východištěm z klamů jest, 86 do výše hory žitím zvrstvených.“ A v jeho písních růžemi se rděl, jež krvácejí touhou věčitou, a v jeho písních kvílel houslemi, co do noci své žaly bědují a na slavičích sladkých rokotech spouštějí lásku marnou do hrobu. A v jeho písních šílel Medžnúnem. „Ó, Lejlo, Lejlo!“ lkalo sladce z nich jak z hrudi smědé toho Araba, jenž mládí své a krásu, slávu, moc, vše obětoval lásky bludičce a v písek pouště žal svůj pohrobiv, přec klidu nikde, nikde nenalez. Vždy jeho sny dál nesly jeho bol; vždyť mozek mu již touhou třeštilo jen její jméno, čárnější, než noc, kdy na východě perlami se hvězd jak šňůra s ňader dívky stržená do klína Alláhovi rozsýpá, – to jméno jako ambra rozteklá a jemné vůní vína bílého, kdy smysly začne sněním opřádat. Ba přítel můj, ač sobě nestýskal, víc trpěl, než ten dávný šílenec. Neb tomu aspoň Lejla znamení čas ob čas dala přízně vzájemné, 87 ať byl to jemom úsměv pokradmu, ať slza touhy skráplá v záňadří, či dopis, kde ho věčnou láskou svou pod přísah pečetěmi jistila a lhostejností k choti. Co dím, dál šla Lejla ve svém lásky plápolu: když temná noc svůj rozestřela plášť jak beduin, jenž hlídá spánek stád, v palmovém sadu hravých gazel svých, jenž ve dne tona datlí ve zlatě, svěžestí láká mladé žirafy, tam aspoň na okamžik prchavý jej v horečnou svou náruč vítala, byť jen mu říc: „Hle, jak ti věrna jsem!“ I měl tak Medžnún v hoři velikém přec útěchu. I v pusté samotě, sám pouště kořínky jen živě se, přec duši jakýs úkoj nalézal. V síť antilopy chytal proto jen, by zlíbaje jich vlhký, černý zrak a zře v něm obraz oka Lejlina, za illusi jim dával svobodu. Proň měsíc pouště její tváří nyl a cypřiš čněla její štíhlostí. Zas jindy přízrak pouště vidinu té přivábil mu, jež proň trpěla ne míň, než trpěl on. I divoký mu samúm byl jen žáru dýmnicí, 88 jež v jeho srdci k Lejle hárala. Přes jeho spousty nohou krvavou dál vytrvale kráčel nocí, dnem, kam zvonec velbloudů mu kázal směr, když s kmenem otce zatvrzelého kdys putovala k hrobu Proroka. Ó, jaké tehdy štěstí svitlo mu! Jak stín moh její stopou vléci se, zřít z dálky její měkké obrysy, jak v sedle na drabaři houpá se, v plášť vlasů před sluncem se skrývajíc. Moh nocí k jejím stanům přiblížit a osvěžit se rosou jejích rtů. Když umdléval pak pouště útrapou, potají vysílala služky své, jež sílily ho víc, než pokrmy, již důkazem tím péče Lejliny. Ó, šílenec ten přece šťasten byl, jakkoli velká tížila ho strast – vždyť aspoň posléz jeden spojil hrob, co nevraživost kmenů dělila... Hůř osud stihl mého přítele. Ta, v které zalíbil si, nevěda, že dřív již pro něho je ztracena, než protly se jich dráhy životní, a nežli seznali, že duše jich z nebeských luhů vzdušné sestry jsou, 89 jež láska strhla jako hvězdy dvě v trest za touhu po věčném splynutí do časných strastí země s věčnosti, by tápaly tu, marně hledaly a nalezše se, bolest trpčejší tím překážek a odluk cítili – ta v tuhý pancíř povinnosti hned se svírala, jak chtěl se zblížit jí a muky svého srdce vyjevit. Do dálky její oči mluvily o velkých touhách jako z pohádky o labuti, jež letí za sluncem; kyn ruky, hlasu melodický spád řeč sympathie občas děl mu sic, to byly však jen chvíle slabosti, kdy srdce svému snění podlehlo. Hned zase silna, odmítala jej, a tytéž ruce, tytéž růže rtů jej porážely chladem ledovým, ba i ty oči, krásné oči ty, zkad před chvílí žár tryskal jiskrami a srdce planulo, zas byly v mžik dvé jezer modrých v světle polárním, kam srdce ledovec svůj obraz vmet. Tak přítel můj se stále potácel tu v nebe vznesen, stržen v peklo tu, vrak mezi nadějí a zoufalstvím. Ó, kolikrát již těm svým trýzním všem 90 chtěl konec učinit, radš se jí zříc, ji v práci zapomenout. Přemlouval sám sebe, že je příliš poctivým, než aby klamat chtěl a podvádět; že manžel její šlechetný je muž a pevnou její věrnost zaslouží. Když v práci však jen myslil na ni víc, vrh do víru se zábav, požitkův i sportů jalovostí, hledaje sléz jiné v loktech Lethe lásce své. A vše přec darmo... darmo... Stačilo, by zjevila se, z lóže v divadle vypiala nádherné své poprsí a očím svojim modrým, hlubokým, těm plným touhy, vlídné posily, v šer hlediště vzplát dala čarovně: a rázem byla pouta strhána, v jichž motouzech chtěl srdce udusit. Jí ani teprv třeba nebylo slov šeptat lstivou vnadu k návratu, jak v chrámě k zmatenému Asadu je zašeptala Sábská královna. Zas každý nerv hned láskou k ní se třás, zas hořely hned staré požáry. Jak moře, totéž a přec jiné vždy, tak nekonečné a přec střídavé ve vln svých barvě, světle, náladě, v jich klidu, čeření a zmítání, 91 té lásky odliv byl i příboje. Vždy jeden maják nad bouřemi plál: ty velké oči v cloně zlatých řas! – – – – – – – – – Jak skončila té lásky historka, zda stejně vlažně s mnoha jinými, jež v prosaické době nynější se všedně rozplítají (nikoli, jak roztínávají se v románech), mě tajno zůstalo. Můj mladý druh mi zmizel kdesi v tropech s obzoru, kam fantasie s vědou hnala jej. Mně naposled psal ještě z Benaru, pln obdivu pro starou kulturu a památníky slávy brahmánské. „Kéž moh bych,“ vzdychl mezi řádkami, „v těch svatých vodách také smýti vše, co duši moji boly rozrývá...“ A o ní – zře ta jména, vzpomínám – jsem jednou četl: „Naše veliká a slavná diva, jejíž intimní umění tolik duší blažilo, nervosou sklíčena do soukromí se uchyluje v klid své rodiny.“ V klid rodiny! Zda byl to opravdu klid, který rány duše vyléčí, neb hrobu klid, v němž jenom dotlívá, 92 co dobolelo? – – Vše to vyvstalo mi živě teď, když podpisy jsem shléd. Co přinesla vám, duše trýzněné – byť jenom touhy nesplněností, či jařmem povinnosti šedivé – ta chvilka míjivého soužití, jež kratší blesku věru byla vám v tom týně směle v jsoucnost vzbuzeném krás přírodních a vkusu umění? Ta vybranost kol byla v souladu se snivou vaší psychy jemností, jež povznesena nad vše banální se pnula k výšinám jen Myšlénky. Co dala jí ta chvíle v středu tom? Zda do ran lila balsám léčivý, na vznícený zrak mastí kladla se, či jenom prudčej srdce zžírala, zas jizvy sotva speklé drásajíc? – – – – – – – – – – – – – – – – Na osud váš i jiných podobný mně psána odpověď tam v zenitu. Zda nezříte tam drobné hvězdy dvě, svým jasem vlídně na se kynoucí a chvějící se láskou nesmírnou jak celý vesmír, sám jenž bez konce? Ty hvězdy dvě jsou jak dva ostrovy, jež od počátku z moře vstříc si lnou, 93 co zplodivši je rozlučuje též, tak plny citu divnou rozkoší, týmž jsouce sluncem žhavě líbány do kštic svých rozvětvených platanů, touž náručí vln měkkých laskány, jež nese pozdrav s břehu ku břehu, a přece v lásky touhách nejvyšších vždy k sobě zříce v celé čistotě. Tím mořem tam je propast věčnosti, nad jejímž chaosem jak nevidnou by náručí se něžných snoubenců vždy v touhách lásky přitahovaly, přec znovu vždy se odpuzujíce po Neznámého mocném zákonu. A je to Láska, jež vše v pohyb rve, a je to Láska, kterou zmámeny si světy letí v zkázné objetí, hynouce strašným jejím výbuchem. A je to Láska, která nové zas a nové světy tvoří z ničeho. A je to, jest dech věčné Ženskosti! Ó, Ženo, oso našich snažení, ó, Ženo, která bohy činíš z nás svou dobrotou a zase deptáš v prach nás svými hříchy, která trpět znáš i posléz vítěziti trpěním, jež bolem hubíš, křísíš radostí, 94 ty sfingo Stvořitele odvěká, v níž tajemství skryl všech svých symbolů, buď žehnána za největší svůj dar, ať naším štěstím je, či neštěstím, buď požehnána, Ženo, za Život! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Když v noci, schvácen nebes velebou, svých citů struny ladě k souzvuku, se nořím v nebes hvězdné zázraky, ten symbol Ženství vždy kol tuším vlát. Je mléčná dráha vlasem rozstlaným na lože věkověčna plození, a země bílá v záři měsíce jak živné prsy zticha oddechá. Tu z dalekých těch, nezbadaných sfér dech elegie vždy mne ovane všech lásek marných, všeho toužení po věčně Ženském gigantický stesk. A sevšad, s hvězd, tak s listu jasmínu, jenž u mých nohou právě vykvétá, jak šeptal by stem ech jen jeden vzdech: Ó, Lejlo! Lejlo! sladká Lejlo má! 95 OBSAH.
I. MELANCHOLIE.
Óda melancholii7 Propadnutí osudu11 Odloučení12 Nad ložem trpící14 Bez přístavu15 Z listů lékaři16 Útěcha18 V přírodě19 Slzy21 Až půjdem23 V rozjímání25 Zapadlá stanice27 Soumraky duše I.30 Soumraky duše II.31 Východ32 Cestou parkem33 Když jsi se vrátila35
II. ZPĚVY ŽIVOTA.
Své hvězdě40 Za sluncem43 Meditace47 Člověk49 Ještě své hvězdě50 Pozdrav stromům53 Nad vodopádem v Krimmlu56 Blouznivá noc59 Podzimní bouře62 Oběti hor65 Sníh68 Jarní hekatomba74 Na Kremlu81 Dvě jména85
[97] ZPĚVY ŽIVOTA jsou pokračováním „BÁSNÍKOVA KANCIONÁLU“, jehož první díl sluje LÁSKA. (Poetické Besedy Máje, řada I., sv. 4. 1905.) Od téhož autora: ROSA MYSTICA. Básně. V Praze, Jar. Pospíšil 1892.
E: jf; 2004 [98]