PODZIMNÍ BOUŘE.

Jaromír Borecký

PODZIMNÍ BOUŘE.
Přes horu, přes řeku, v mraku a kouři vichřice jek žene se v přek, západ se chmouří, západ se bouří, mlhy se válejí. Šum a ryk, skřek. Pitvorné tvary! Zde jak pěst zaťatá s nebe rve cáry, netvor tam posupný důtkami žene před sebou stádo beránků schvěné, onde jak archanděl točitý meč rozmáv by v seč, na šíji démonu patu svou klad, do hlubin propasti chystal mu pád. Jiný běs střemhlav již dolů se hroutí, oblačný baldachýn strh si k té pouti – po něm hned ostatní klesat je zříti, divocí slonové vzadu se řítí, rypcem co chytí, sklátí a zmýtí. Za nimi všechno tratí se v prach, šelem jak dav by, hřbet na hřbetu, táh, voj vášnivý, jenž by jen po krvi práh. 62 Slyš, jak jich jazyky chlemtají v tmách... Divoký rej. Ej, juchá, hej! Teď valkyry z mrákavy vyrazí vpřed, na vraných ořích šílený let, vlající hřívy, vlající vlasy, vlající roucha, vlající pásy. K bouřlivým ňadrům si tisknou a rvou mrtvoly hrdin, jež vezou tou tmou, mraky se svíjejí pod podkovou. Sotva se děvice přihnaly tryskem, zvířivše kotouče s listím a pískem, šedivé stíny pnou za nimi lkavě ramena bílá, šlář choulí se k hlavě zamotán, slzami promáčen, sdrán: to nevěsty reků jdou v zbrocený lán, srdce jim krvácí z nejhlubších ran. Právě, když zkosené svaté ty květy líbaly naposled cudnými rety, děvuchy líté je vyrvaly jim, v cvalů sled nechaly prašný jen dým. Nevěsty kvílejí, nevěsty pláčí, strnisky divoký vichr se stáčí a hvízdá a píská a sviští a řve, nač vrazí, hned se vším se hrdlí a rve, na konec svane je pápěrkou taky. Nové a nové jdou tuče a mraky, mlhy se válejí, přechází zrak i, 63 nová a nová zas přikvačí jízda, k štítům skal vzepne se, v orlí až hnízda. Bouře má peruti. Letí a výská. Vše v přísvitu příšerném, zámhou jenž blýská, se do stínů tajemných choulí a stiská. Vichřice plíská. Proč, duše, se chvěješ? Ó, vím, jaká tryská ti z hlubiny touha. Již cítím sil vzmach, nad bláto, prach, úžící hrázi, propastí srázy se vichru vznést rázy, setřást, co kruší, dát svobodu duši, dráp malosti zchromit, konvenci zlomit a v nesmírno nebes, ve vichru ryk vyrazit z prsou vítězný vzkřik! 64