NOSTALGIE
Kdysi v dálce, na severu v samotách
náhle cítím v polosvětle, v polotmách
strašnou touhu po tobě a neklidna
bloudím po ostrovech, zadumaných v moři,
vidím nebe, zemi, duší, srdcí dna,
osud tvůj a svůj... „Ó, neotálej, oři,
pospěš lodi, vlno, oblaku a vlaku,
ponořte se s lunou do soumraku!“
Svíčku rozsvítila jsem a řekla: „Teď,
teď, v té chvíli domů pojedu,
maminko má, k tobě, k tobě! Hleď
do západů slunce, čekej, upředu
pohádku v tvůj život, nocí dnem,
zářemi a zadýchaným snem,
plným úzkosti a krásy,
pojedu, a dech se v prsou úží,
zdali sejdeme se a jak naleznu tě asi
v starém sadě nad záhony růží.“
Poděšené pochybnosti v srdce křídly bije
mrákotná a velitelská nostalgie...
Konečně jsem otevřela vrátka
v podvečerní sad. Ó, jaký okamžik:
našly jsme se zase. Kdo jsi? Dítě mé či matka?
A já, co jsem? Láska? Přešel krátký vzlyk
v dlouhém mlčelivém pohnutí.
Pak jsi promluvila jako chvěním perutí:
„Tys mne slyšela? Jak jsem tě volala?
28
Jak jsem volala tě vždycky v podvečer?
Tys mne slyšela a ke mně chvátala?“
Jaké kouzlo nadpozemských věr
poutalo nám duše v lásky akordech!!
A tys odešla mi dále dálek všech!
Jaké hoře pomysliti na domov
opuštěný, smutný, vychladlý,
kde jen památka tvá a má touha dlí...
Vrací se mi krása těch tvých drahých slov,
těch tvých dávných slov, jak rytých v kov,
ale marně opakuji si je –:
čím se vykoupí má krutá nostalgie?
29