Odchod lásky (1922)

Básně, Růžena Jesenská

Diplomatická verze Ediční verze
RŮŽENA JESENSKÁ
ODCHOD LÁSKY
BÁSNĚ
KRÁLOVSKÉ VINOHRADY 1922
[3] Svým sestrám Marii, Anně a Mileně
[5] Sestry, prostou píseň ODCHODU LÁSKY vám dávám památkou na nejsvětější krásu našeho života.
[6]
TAK VŽDYCKY SPOLU
Tak vždycky spolu! Tys mne zrodila, a já tě vedla novým životem, ty beze mne bys šťastna nebyla, já bez tebe dnes smutný poutník jsem. Kde nalézt studánku? Kde slunce? Stín? Kde radost bez tebe? Kde odpověď? A přece věřím: hledíš do hlubin mých bolestí. A prosím: „Lásko, svěť, svěť svoje velké chvíle v duši mé, tak dávnou slavnost, kdy jsme bývaly tak vždycky spolu, i když trpíme, že v nás se smrt a život setkaly!“ 7
A CO JE ŽIVOT BEZ TEBE?
A co je život bez tebe? A přec je plný od země do nebe ohromné, bouřlivé vlny, a přece nelítostný, je štědrý a krvavě ctnostný, a bolí a volá a štve a zasní nás do nejhlubších básní. Je život jako smrt. Stejně volá bezbožně nekonečná kola, závratně volá. A co je život bez tebe? Bez tebe, prapříčino štěstí! Tak bolest v tele zazebe: své puklé srdce a kříž nésti, kříž věčně stejný, chladný, přímý a srdce puklé – –! Dojít cíle s nimi!! 8
MY PROTO JSME SE NELOUČILY
My proto jsme se neloučily, že příliš jsme se milovaly, smrt v život jsme si proměnily a pro život jsme umíraly. Jsme mrtvy obě, živy obě, ty mnou, já tebou! Kdo nás hostí? Já bloudím kdes, ty čekáš v hrobě, a obě rostem do věčnosti... 9
SLIBY LÁSKY
„Sliby lásky nesplněné, nebe věčné dál se klene, a ty o tom o všem nevíš? A snad víš, se nemýlíš, a mně pravdu srdce zjevíš?“ ,„Milovalas, dítě, příliš!“‘ „Sliby lásky ztroskotaly, my jim celou víra daly! Kdo je těžce vinen? Ví, kdo?“ ,„Léta jdou a srovnávají, o čem bájí, co vše tají! Vinen?“‘ a pak tiše: „,Nikdo.“‘ 10
TVÉ RUCE SEPIATÉ
Tys měla ruce sepiaté. „Kdo tobě, dítě, ublížil, nechť žně má žití bohaté, vlak osud cosi před ním skryl.“ A zdůraznila’s: „Cosi skryl, a osud zná sny zaváté.“ Déšť horkých slzí pokropil tvé bílé ruce sepiaté. 11
JEN CHVÍLI JEŠTĚ
Jen chvíli ještě sečkej, úže ke mně se přitul. Slyšíš? Odbíjejí temně hodiny se věží. Věčnosti smích to zaznívá? Buď se mnou ještě chvíli, břeh nabrala pro strašlivý žal síly, nech, nech své ruce v mých! Tys byla mojí věštkyní. To říkám ti na odchodu. Miláčku můj, nikam ach nikam bez tvé vůle nevzletím! Chci ještě cestou mračnou dále spěti, v propasti hvězd a moří pohleděti, nech, nech své oči mým! Kde jsme? Svět obklopuje nás a tvoří své divy. Jsme-li pouhým snem, jenž hoří a zhasne? Věčné lásky paprskem sviť pro mne, zázraku. A rozloučení když smutné je, ať opuštěním není, nech, nech své srdce v mém! 12
VÍM, ŽIJEŠ VE MNĚ...
Vím, žiješ ve mně dále živá, tvé srdce tepe srdcem mým, tvá krev v mých žilách bouří, zpívázpívá, tvým zrakem na svět pohlížím. Mé myšlenky se rodí z tvojich, zdroj cítím síly dlaní tvých, my spolu šly, viď, v mohýchmnohých bojích – a také v krásách zářivých. Tvé vnukání mé kroky řídí, náš dvojí život v jeden srost’, v samotě své i v davu lidí tvou cítím všudypřítomnost. Přec potokem mé slzy tekou, a za tebou mne unáší proud jejich v pout již nedalekou, má nejdražší, má nejdražší! 13
PÍSEŇ POHŘEBNÍ
Rudé růže rozkvétají, rudé růže uvadají, tvá se duše z štěstí kaje? Život je jak květ a pramen, odkvete a chladný kámen zatarasí cestu v ráje. Tvá se duše odpoutává, ach, kde dlela šťastná, žhavá, zápasící, milující? Ve světě, jenž dal jí mnoho, obláček však nezbyl z toho, sotva úsměv v mrtvé líci. Odletíš, a slzy kanou v umíráčku píseň štkanou za tebou, jež spěcháš, mizíš, duše lidská milovaná! Ať se zavře věčná brána, nám se nikdy neodcizíš! Svatý klid ti žalů sprostí, žel, že také od radostí, od lásky tě odlučuje! Duch tvůj jasný zůstaň s námi, ve spojení nad hvězdami, až tam i náš koráb vpluje! 14
V TVÝCH OKNECH
V tvých oknech slunce vycházelo, v mých zapadalo, srdce hřálo tvé, moje, a když mé se ztmělo, zoufalstvím, hořem, tvoje dalo vidy mému sílu, požehnání věčného slunce svaté zrání! Ty sama slunce! Nevychází již v oknech tvých, mně zapadá jen, a slzy hoří, v srdci mrazí a výkřik bolesti je ztajen... Buď se mnou, buď, a vše, co zraní, mně hoj tvé věrné požehnání! 15
JÁ JSEM TĚ VŽDYCKY MILOVALA...
Já jsem tě vždycky milovala jak děcko i jak zralá žena i milovaná, poraněna i horoucí, jež nebem sálá... Tak jsem tě strašně milovala, a přece cítím, ještě více dnes milovala bych, ne proto, žes daleko a zápasíce že toužíme být blíže o to, co bolelo a rozdělilo, však to, co kdysi v cestě bylo a rvalo srdce do zápasu, dnes rozplynulo ve tvém jasu, maminko, ve tvé věčné lásce, jíž není rovné. Sama, sama jsem dovršila lidské drama a ve své vlastní rvavé vrásce, a vím, ač všecko jsem ti dala, dnes nejvíc bych tě milovala... 16
LETNÍ SOUMRAKY
Zas letní modré soumraky se vrátily, a sama jejich vroucí kouzlo přijímám, a marně hledám v jejich míru posily, shroucena schyluji se k dobrotivým tmám. Čím pro mne život rozchvěje se, vznítí, již nechtěla bych nic, jen tebe míti! Je cest zatarasena k tvým dveřím, jež léta spojovala naše komnaty. Že radost přiletí? Již neuvěřím, tvé ruce studeností sepiaty mi neotevrou ráje, nerozsvítí v důvěrnost žhavou srdce zlatého. V soumraku volá život, od něho již nechtěla bych nic, jen tebe míti! 17
KVĚTINY PRVNÍ
Květiny první objaly tvůj hrob – pomněnek trsy, sta, sta modrých očí, jak tvoje oči ze šťastnějších dob, snem zdivené, když za sluncem se točí. Zapadlo slunce, sen se rozplynul, zde opuštěna další osud hnětu, samotář smutný, v plotu nahý kůl, bez věrných pohledů, bez teplých květů. 18
BUĎ S BOHEM
Buď s Bohem, je-li možno s Bohem dát ach tomu, jehož nelze postrádat, bez něhož život hluchou pouští jest a nebem bez slunce a luny, hvězd, myšlenkou bez dna,sněním bez oblak, a ne již v bouři loď, jen žalný vrak. Tvá jasnost tajemná mou naplň hruď, když musí tak být: Lásko, s Bohem buď! 19
HOŘKÁ PÍSEŇ
Jako když vítr odfoukne. – Co? Závoj? Květ? Sen? Plamen? Tak všecko siře umlkne nad srdce bouří. Amen zní umíráčkem v hořkém smíchu a v samotě a dusném tichu. Tak všecky věci klamné jsou! A tvoje smrt je kámen ležící těžce na prsou. Než rty vysloví: amen, vše unikne, co štěstím bylo, a slibem, co se nesplnilo... 20
VZPOMÍNÁM
Vzpomínám tolik drahých chvílí, kdy dětinně jsme šťastny byly. Jak z trhu jsi mi nosívala míšenská jablka a brala mou hlavu do svých teplých dlaní, a poznalas, že i když zraní, má život přístav, ráj a účel. V tvé duši nový akord zvučel. Tichounce šla jsi v stopách mojich – můj strážný anděl v těžkých bojích, a nalezla jsi vždycky keře slunečných růží ve důvěře, že pro mne budou rozkvétati, a že se ještě štěstí vrátí. A tak jsi byla duchovitá, mozolné ruce, křídla skrytá, tak bytost v mé se ztrácející, nad moji sladce vzlétající! Jak jsme si teple svěřovaly na procházkách své sny a žaly, 21 a při večeři za soumraku tys četla v mém, já ve tvém zraku. Když k spaní jsem tě ukládala, míšenská jablíčka se smála svou dávnou vůni dětských vášní – A stínové když přešli strašní až příliš blízko, spolu tiše jsme vznášely se výš a výše – Štěstí se chvělo v našem svazku vtěleno v nejsvětější lásku. 22
POSLEDNÍ VĚTY
Již těžký rozchod osud chystal, jen ještě sem se ohlédni! Jsou tajemných snů tvrdý krystal tvé drahé věty poslední. Věštecky vznosné, sladce sněné, průzračné, divné původem, tvé oči vidím zamyšIené a srdce slyším v hlase tvém! A každé slovo do věčnosti, hvězdami svítí v smutek dní, jdou se mnou – snad jsem šťastna dosti – tvé drahé věty poslední. 23
ÚSMĚV
Úsměv tvůj zůstal u mne. V kterou chvíli se zachytil zde? Kde a čím? Ach zůstal! A když tu lítá, usedá a milý mne oblažuje, ví-li jak mi vrůstal živ do srdce? Mám v prsou jeho hudbu, mám v očích jeho zář a v každém cíli rozkvetlou, vážnou jeho sudbu! 24
KDYŽ VLÁSKY JSEM TI ČESÁVALA
Co všecko hřebenem jsem psala, když vlásky jsem ti česávala! Po hlavičce tvé milované šly písně smané, písně štkané. A polibky se vroucí chvěly a slzy s nimi napršely. A naděje zas náhle vzlétla i v zítřky, v letních nocí světla. Jak podivně se duše spialy: já svěřovala ti své žaly. Své žaly, ale tak, bych žhavě se přitulila k tvojí hlavě, bych tebe ničím nezranila, vše zjevila a přece skryla. Když bylas u mne, duše moje, jak utrpení, všecky boje mi byly lehčí! Jimi vládla tvá ruka něžně i když chladla, v cest křížů již mne neprovází, maminko má! Jak život mrazí! Teď vím, jak srdce mé jsi hřála, když vlásky jsem ti česávala! [25]
HVĚZDY
Nic hvězdy neříkají, skoro pláčí, stín – poutník pod nimi odhodlán křáčí a usedaje zamýšlí se dlouze. Je cosi nadzemského v jeho touze, na mezi se slzičkou ztotožněn se modlí za tichý a prostý den. Nic hvězdy neříkají, srdce říká, a v každém úderu cos pro nás vzniká, a hvězdy vědí neprozrazujíce. „Chceš milovat?“ Tys řekla: „Více, více!“ Tys chápala, co nám tu uniká pod nebem hvězdným: láska veliká. 26
TYS ŘEKLA „DEJ MI JARO...“
Tys řekla: „Dej mí jaro.“ Chlad byl kolkolem a bolest loučení rty ledem svírala, my cítily, jak rozšílené láskou jdem’ k rozcestí věčnosti. Smrt spáry zaťala do srdcí horoucích. Jak jsme se milovaly! A ledy tály v slunci, stromy rozkvétaly. Tys řekla dávno: „Dej mi jaro?“ V rukou svých je svírám – žhavost, rytmus, barvu, vůni, krev, a snesla bych je k tobě v trsech rozkvetlých. Jsi mrtva však, a mně zní umíráčku zpěv, jak v srdci zde a kdesi v nekonečné dáli zní umíráčku zpěv: Jak jsme se milovaly! 27
NOSTALGIE
Kdysi v dálce, na severu v samotách náhle cítím v polosvětle, v polotmách strašnou touhu po tobě a neklidna bloudím po ostrovech, zadumaných v moři, vidím nebe, zemi, duší, srdcí dna, osud tvůj a svůj... „Ó, neotálej, oři, pospěš lodi, vlno, oblaku a vlaku, ponořte se s lunou do soumraku!“ Svíčku rozsvítila jsem a řekla: „Teď, teď, v té chvíli domů pojedu, maminko má, k tobě, k tobě! Hleď do západů slunce, čekej, upředu pohádku v tvůj život, nocí dnem, zářemi a zadýchaným snem, plným úzkosti a krásy, pojedu, a dech se v prsou úží, zdali sejdeme se a jak naleznu tě asi v starém sadě nad záhony růží.“ Poděšené pochybnosti v srdce křídly bije mrákotná a velitelská nostalgie... Konečně jsem otevřela vrátka v podvečerní sad. Ó, jaký okamžik: našly jsme se zase. Kdo jsi? Dítě mé či matka? A já, co jsem? Láska? Přešel krátký vzlyk v dlouhém mlčelivém pohnutí. Pak jsi promluvila jako chvěním perutí: „Tys mne slyšela? Jak jsem tě volala? 28 Jak jsem volala tě vždycky v podvečer? Tys mne slyšela a ke mně chvátala?“ Jaké kouzlo nadpozemských věr poutalo nám duše v lásky akordech!! A tys odešla mi dále dálek všech! Jaké hoře pomysliti na domov opuštěný, smutný, vychladlý, kde jen památka tvá a má touha dlí... Vrací se mi krása těch tvých drahých slov, těch tvých dávných slov, jak rytých v kov, ale marně opakuji si je –: čím se vykoupí má krutá nostalgie? 29
JDU SVĚTEM
Jdu světem vlastní teskná minulost a, maminko, tvá láska veliká, a lásek velkých do srdce mi vrost’ věčného světla zákon. Odmyká nebesa láska? Život můj byl láska, a nebe nebylo mi otevřeno, jen tebou. Ano: poslední tvá vráska na spáncích sladce psala moje jméno. Tys všecko věděla. Tys žila se mnou jak srdce k srdci tepnou přetajemnou. Neznámo kam, však jistě onou tepnou i po smrti se naše srdce sepnou... 30
PÍSEŇ
Tys byla síla křídel rozpětí a srdce žhavost, oheň hvězd a země, je šťasten, kdo tak zasněn odletí, však šťastnější, kdo přitulí se ke mně! Tys byla se mnou celý život svůj, až k oné chmurné, rubášové době. Buď šťastna, díš? Ó, rozkaž: Následuj! Je šťastnější, kdo přitulí se k tobě! 31
UKOLÉBAVKA
Tvůj modrý pohled pomněnkový zřím stále k sobě upřený, jak z velké hloubky – nedopoví a nezjeví – a vznícený se dívá do mých očí, dívá jak z velké hloubky jezer, snů, v něm celá tvoje síla živá se tají, tlumí krásných dnů, a tvoje oči pomněnkové a tvoji tiše mluví snové, tvou drahou ruku ve své mám a hladím tě a uspávám. Ty díváš se,se jak z jiných světů a šveholíš cos jako pták, s tvým taví se můj vroucí zrak a šeptám ti svou drahou větu – ukolébavky sladký stín, a líbám tě a celou duší jsem s tebou, v tobě. Cos tě ruší? Cos bolí, bolí? Chladný klín obláčku nebo země čeká a cizostí a dálkou leká? Já srdce své ti v dlaně dám a uspávám tě, uspávám... Já líbám tě a hladím čelo, by spáti chtělo, chtělo, chtělo, v myšlenky skolébáno krásné. Maminko zlatá, jediná, tvůj pomněnkový pohled hasne? 32 Tvůj pohled z hlubin nezbádaných, jak z jezer krutých, slzí štvaných tvé zlaté srdce usíná? Já líbám tě a hladím čelo, by spáti chtělo, chtělo, chtělo, a vnukám lásky prameny, ať jaro dýchá do těch chvílí, jež taje hvězdné zamlžily, ať objímá tě plamenný sen nebes tiché hloubky sám, já uspávám tě, uspávám... Tvé pomněnkové, sladké zraky se zavřely, a velká síla všemocné lásky zápasila nad tebou v strašné bolesti, já zřela mraky, těžké mraky, ty osud musil přinésti: já uspávala, uspávala, co nade vše jsem milovala. Tvá víčka již se nezvedla, v sen pohádka tě zapředla, můj šelest hlasu, prstů chvění, dech nejněžnějších políbení, co nade vše jsem milovala, já uspávala, uspávala! Jak vrba smuteční se skláním nad tebou němým zbožňováním, kolena zarůstají v zem’, maminko má, já s tebou jsem, má láska křídla rozpiala a uspala tě, uspala... 33
CO KRÁSNÝCH JMEN JSI MĚLA
Co krásných jmen jsi měla, co sladkých, divných jmen, já si je vymýšlela, jak rozkoš, plnou změn. A nejkrásnější jméno a nejdivnější z nich polibkem vysloveno umřelo na rtech tvých. 34
TY RUDÉ RŮŽE
Ty rudé růže omamné ty z dálky mi je posíláš? Podivná duše našla mne, náš tichý kout a soumrak náš! Podivná duše přichází a mlčíc klade růže sem, je plna touhy, nesnází a zapředena teskným snem. Jak vánek se tu zachvěje tvá poselkyně dojatá, co růže je, to naděje, žel, sotva dechne, odchvátá! 35
NOKTURNO
„Projev se, moje milovaná, jak píseň zpívaná a štkaná!“ ,„Ach, ticho mlčení tě vroucně odmění!“‘ „Dívám se toužně do soumraku. Čtu tebe z jeho dumných zraků!“ ,„Má duše, rozhodlas’. Smrt nerozloučí nás!“‘ 36
TVŮJ SEN
Hrdinství tvoje životního boje mně vnuká křídla odvážlivá, ty něžně svíráš srdce moje, tvůj sen se v moje oči dívá. Tvůj sen se v moje oči zahloubává, jsem tvojí síle odevzdána, ty lásko lásek přelaskavá, tak milovavší, milovaná! 37
NESMÍRNÁ DÁLKA
Nesmírná dálka k tobě ode mne! Chce více, nežli v sobě nalézám, můj rvavý žal: to cosi vzájemné tak stejně cítící i k světlům, tmám. Ty jistě voláš mne, když v pláči zní můj výkřik beznadějný! Poslouchám, jak sladce velíš: „Srdce netrýzni, kdo milován byl, nikdy není sám!“ Kdo milován byl, nikdy není sám a není sám, kdo žhavě miloval: minulost vejde v tichý jeho chrám a obnovený život srdce v žal. Tys odešla mi, nejvěrnější z všech, největší lásko! Ale skutečnost, žes byla, trvá v nadsmyslných snech, jež rozpínají k břehům tvým svůj most. Máš pravdu, jsme tak spolu tajemně, jak se sluncem a lunou, hvězdami zem’ smutná! Světlo tvoje žhne ke mně a žalem zahynouti nedá mi! 38 ODCHOD LÁSKY
Tak vždycky spolu7 A co je život bez tebe8 My proto jsme se neloučily9 Sliby lásky10 Tvé ruce sepiaté11 Jen chvíli ještě12 Vím, žiješ ve mně...13 Píseň pohřební14 V tvých oknech15 Já jsem tě vždycky milovala...16 Letní soumraky17 Květiny první18 Buď s Bohem19 Hořká píseň20 Vzpomínám21 Poslední věty23 Úsměv24 Když vlásky jsem ti česávala25 Hvězdy26 Tys řekla „Dej mi jaro...“27 Nostalgie28 Jdu světem30 Píseň31 Ukolébavka32 Co krásných jmen jsi měla34 Ty rudé růže35 Nokturno36 Tvůj sen37 Nesmírná dálka38
[39] Tuto knihu vytiskli Kryl a Scotti v N. Jičíně a vydal Ludvík Bradáč v Praze 1922.
E: až; 2004 [40]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Bradáč, Ludvík
(Tuto knihu vytiskli Kryl a Scotti v N. Jičíně a vydal Ludvík Bradáč v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 40

Věnování: Jesenská, Marie; Jesenská, Anna; Jesenská, Milena
(Svým sestrám Marii, Anně a Mileně - Sestry, prostou píseň Odchodu lásky vám dávám památkou na nejsvětější krásu našeho života.)