Zas v lese.
Zas v lese stojím, jaro z dálky dýchá,
a blankyt smrčím snivě prokmitá,
šum sladký dojímá, jde z ticha, z ticha,
zem brzy v kytku bude uvita,
jíž pobděl zlatý terč a plicník růžový
zvon drobounce si otvírá a nachový
květ pestíkový líska – s jehnědou,
a všecky touhy, jichž tu tolik dýchá, –
mne k tobě nevedou!
Modřinám světlé jehličí již raší,
a strnad zpívá zakryt jedlovím,
hned šťastně tak, hned utopeno v pláči,
zní, zvoní jeho: „Nepovím, nepovím!“
Ty vlhké pěšiny, tak ošizené jarem
a slunce zlaté, jež vše líbá novým žárem
niť pohádkovou v duši upředou;
a všecky touhy, jichž tu tolik raší, –
mne k tobě nevedou!
47
Zas v lese – teď, kdy hory sněhem svítí
a srdce taje, kde se oteplí,
kdy zvítězily touhy v šťastné žití
a všecky sponky chladné rozeply. – –
Jsem v lese. Střízlíček sed’ u mne na větev,
v mé duši jako kdys zní sladké. „Zjev se, zjev!“
A vidím, jak ty sny mé kolem jdou,
a všecky touhy, jichž tu kolik svítí, –
mne k tobě – nevedou!
48