U kříže.
Bylo ticho slavné, svaté,
jenom stromů zbožný dech
slyšela jsem a pak ptáků
píseň letět na křídlech.
S buků padal zlatý odlesk
od paprsků na zemi,
zádumčivý sen se nesl
zelenými větvemi.
Velký kříž tam v lese stojí,
na něm Krista bledý zjev,
z očí shaslé hvězdy kanou,
čelo barví rudá krev.
Klid mi táhne duší svatý,
dojímá ten lesní chrám,
já tu sním a modlívám se,
nekonečně vzpomínám.
49
Myslíc tady na svět širý,
jak jej často jiný zřím,
nežli když se v jeho vlnách
jako hříčka potácím.
Vidím dále třásní smrků,
vidím hloub a jasněji,
jsem tu teď, a zas se vrátím
do těch starých kolejí.
Jsem tu lepší, z duše mizí
vše, čím svět ji potřísnil,
jenom světlé lásky odznak
nehasnoucí jí tu zbyl.
Rostou stíny, mlčí stromy,
jen můj ještě šeptá ret:
„Modlitby mé rač, ó, Pane,
vyslyšet!“ – – –
50