Dávno.
Je to dávno, co tvá ruka
mé se dotkla po prvé,
co v mých prsou divná muka
ozvala se nepoznána,
a v mé tváře, jak zář rána
zarděly se do krve?
Je to dávno, co z tvých očí
padlo světlo do mojich,
a z nás dvou, kam jeden kročí,
druhého má plnou duši,
v každém květu vzkazy tuší,
v každé hvězdě – jeden z nich?
Je to dávno, co tvá síla
zdrtila ten sudby kříž,
co jsem srdce oteplila
na tvých prsou, a tvá hlava
touží se mnou do modrava,
kde je nebe přece blíž?
77
Je to dávno – ptát se bojím, –
co tvé srdce na posled
na okamžik bylo mojím? – –
Růže plály do krvava,
tvá se chvěla – u mé hlava,
bylo štěstí – – plný svět!! – –
78