Byl listopad, nevlídný měsíc,
jak utkaný ze smutků, z vin,
a záludná cesta mě děsíc
šla daleká, tmavá, šla v stín.
A nesmírná rovina táhla
své úděsné prostory v dál,
a mlhami zář tryskla náhlá:
chrám zázračný přede mnou stál.
Čněl v mlčící tajemno vzhůru
ten mohutný krajkový sen,
ten kamenný div. Teskně v kůru
verš poslední právě byl peň.
A dozněl. Já vešla. Čí stopy
mne vedly v ten soumračný třpyt
pod záhadnou klenbu, jež klopí
svůj rozmach a vzlet v slavný klid?
Jak zakleta lodí jdu vonnou
až k oltáři, před nímž se splet’
roj postav a kadidla clonou
mi zjevil se přízračný kmet.
Ten na knihu obřadně vložil
svou pravici, obrátil tvář,
a jako by nadšením ožil,
zrak vysílal nesvětskou zář.
Nad Remešským evangeliem
v slib závazný zněl jeho hlas:
„Krev na oltář vlasti své vlijem’
pro svobodu, volnost všech nás!“
Já věděla – v posvátné chvíli
jsem přišla. Sbor rukou se zdvih’,
před mocnými králi stál bílý,
stál prorocky Sázavský mnich.
Nad pergamen vyrostla víra,
jíž zazářil Prokopův zjev,
ó, duchové strážní, co svírá,
nechť plamenná rozdrtí krev!
A předtucha v srdce mi sáhla:
čas přijde, by pochodeň vzňal,
a nesmírná rovina táhla
své úděsné prostory v dál.