Duma v jeseni.
List za listem všech stromů žloutne,
pták s ptákem prchá v teplou dál’ –
a hustá mlha, z rána šeda,
juž zraku ani prozřít nedá,
ba i ten zlatý paprsk slunce
jak by se země ostýchal.
A vítr vane studeněji,
ba až to kosti proniká!
A večer, který vůní květů
dřív pohádkou byl cizích světů,
před krasami a kouzly všemi
juž zvolna dveře zamyká.
Jen teskno, teskno z všeho zbývá
a smutek plní duši víc – –
a posléz’, vichru ruka dravá
když slední lístek oškubává,
s nímž vše, co zbylo, s Bohem dává,
hle! slza velká rosí líc...
Proč? Proto snad, že všecka krása,
v níž každý volně dýchat směl,
zmizela v dál’ tak záhy, záhy,
jakoby kdos, nám nad vše drahý,
po krátkém. tklivém rozloučení
zas na dlouhý čas odešel?
10
Či proto snad, že onu bídu
přírody němou, beze slov,
v níž hluboké tak náhle vrásky,
bez soucitu a beze lásky
sníh mrazný brzy v smíchu divém
v jediný změní ve hřbitov?
Ó, jistě vše to k srdci mluví!...
Však nejvíc, nejvíc z všeho snad,
že parallelu svého žití
tu člověk musí trpkou zříti,
z ní každým rokem víc a více
též učit se mu odvykat...
11