Sám prázdným krajem šel jsem, den byl zimní, chladný,
a kam zrak dohlédl, až v obzor padal sníh;
kol holá pole jen a nikde chodec žádný,
jen stranou hřbitov stál, cíl všeho žití zrádný,
a v mlžném pozadí kol vížky kostelíka
se k sobě krčilo pár chatek doškových.
A v tichých myšlénkách jda, nevšim’ jsem si ani,
u vrátek hřbitovních že náhle stanul jsem,
od nichž kol bílé zdi se táhlo lemování,
a četných hrobů řad, jenž ukrýval se za ní
pod sněhu příkrovem, v plášť nebe zadumaný
a šedý díval se, tak zádumčiv a něm...
A v teskném pohnutí já hlavu schýlil k zemi –
v tom náhle ve sněhu jsem černou stopu zřel,
podivnou, tajemnou, čerstvými šlépějemi
od zídky hřbitovní se táhla poli všemi,
a v mlze mizela, jež víc a více houstla,
jak kdosi právě teď by zvolna tudy šel.
Však nikde tvora zřít, kraj jak dřív prázdný, čistý.
A nevím ani, proč, – dle šlépějí těch dál
když zvolna kráčel jsem, jda všemi těmi místy,
kde v sněhu černaly se, určitý a jistý
směr jich až k chatám spěl, a divno, ač sníh padal,
těch stop víc nezavál, jak tknout by se jich bál!
Kdo mohl kráčet v nich? Ač nejsem pověrčivý,
v mou duši rozchvělou děs jakýs náhle vpad;
den spěl juž k večeru, – v tom náhle zadumčivý
hlas zvonu ozval se, tak truchlivý a tklivý
to s vížky kostelní, zněl requiem jak žalné,
s nímž tichá modlitba všech pojila se chat.
Kdos právě zemřel tam. Ó, záhad strmá výše!
V té chvíli tesklivé já rozluštění mněl
jsem nalézt’ oněch stop, jež, co sníh s mračen říše
se spouštěl, viděl jsem; mně dělo cosi tiše,
že smrt v nich kráčela, by navštívila toho,
jenž v jiných světů stín byl právě odešel...