Chalupu má a pole při ní malé,
pak zahrádku, v ní stromů, keřů řad
pár ovocných a kousek cesty dále
kus louky, o niž soud měl kolikrát.
Tam hospodaří hezkou řadu let,
jak otec jeho, praděd, snad i děd.
A stár ač juž, přec kutí cos den celý,
a neustále cos mu není vhod.
Dvě dcery živí, které ovdověly,
a s nimi dětí malých četný rod.
A dobroty ač v srdci jeho zář,
přec nepropouští paprsk její tvář.
A mní, že stále kdos mu všude škodí,
tam zří, že svévol’ zlámala mu plot,
zde v pole kvočna kuřat havěť vodí,
a v louce zas se cizí pase skot –
den celý jenom jeho slyšet křik,
jejž často pouhý způsobí jen zvyk.
Však nejhůř je, když švestky dozrávají
a cizích kluků rozpustilá směs
má na ně chuť – tu rány dopadají,
žel na prázdno – kdož jeho hůl by snes?
neb než on stihne jednoho jen z nich,
již z druhý stromů zaznívá všech smích.
A on jsa chuďas celý upocený,
jim holí hrozí, děsí – marně sic,
neb zítra děj týž malebné je sceny,
s tím rozdílem, že kluků ještě víc –
než on přec vždy, když posléz prchnou v dál,
si oddychne: „Eh, to jsem jim zas dal!“
A když ne jinak, aspoň na počasí
si stěžuje a mračen zkoumá běh –
a při tom ruce v kapsy velké dá si
haleny hnědé, v niž znát každý steh’.
A modré nebe září-li mu vstříc,
zas bručí si, proč nepršelo víc.
Tak celý týden prožije víc v hádce.
Než sváteční když usměje se den,
on v tmavý kabát ustrojiv se krátce
již časně z rána v přírodu jde ven,
pak do kostela – a na cestě zpět
u hrobu ženy musí chvíli dlet.
A na vnoučata, v koutku víc než venku
jež včera ještě udržoval strach,
když přijde, zkřikne: „Nu, přec ze přístěnku
lez, havěť malá, neciv pořád v tmách!
či straším? – hezky ke mně blízko sem!“
a po koláči v ručky strká všem.
„Jen buďte rádi, dědečka že máte,
že zdráv" – a hlas tu jak by se mu třás’.
Leč pak zas silně, až to děti zmate...
„kdo staral by se jako on o vás,
by nade vším, co vaše bude, bděl –
a od švestek ty kluky odháněl!?“...