To štěstí největší...
Tys byla hvězdou mou. A v přístav blaha spasný
když tebe zardělou jsem od oltáře ved,
já žehnal chvíli té a nový život krásný,krásný
že tebou počnu žíť, jsem věřil prázdný běd,
ba pouhých vzpomínek všech zašlých, trudných chvílí –
a neklamal jsem se, nad srázem všech mých cest
tvá láska bděla vždy a jako anděl bílý
v můj život paprsky jen zlatých slala hvězd.
Teď nový paprsek, v němž splněno sny všecky,
v mou duši rozechvělou se zlatem slunce snes!
To štěstí největší, jež skrývá usměv dětský
tys vyprosila nám od štědrých od nebes!
Teď život rodinný mně novým kouzlem dýše
a jsem teď bohatý, že nelze více být –
čeho si ještě přát? – já dosáhl již výše
svých nadějí a snů, jichž zlatý splněn svit.
Nuž u kolébky té, nad kterouž anděl Páně
a láska naše bdít vždy bude křídlem svým,
ke vroucí modlitbě sepněme zbožně dlaně,
ty, drahá ženo má, a já, by růžovymrůžovým
jen světlem budoucnost našemu děcku plála
a nedopustila, by osudu snad čas,
čím nyní žijeme, co nebesa nám dala,
nám neúprosně vzal – a nevrátil už zas!...
63