V přírodě.
Mocný Bože, Tvůrce všehomíra,
na nějž cherub hledem žasným zírá,
z prachu země zdvíhá zraky svoje
k Tobě prachu syn!
Nehleď jeho vin –
přijmiž v oběť lásky jeho znoje!
Jako slunci květina se klání,
jako k moři spěje toků voda,
tak jen v Tobě duše bohorodá
hledá klidu, najde blahé stání.
K Tobě spěji – však co vázne noha?
Proč se lekám blažené té pouti?
Proč jen váhám v nebes kraje plouti,
patřit ve tvář věkověčna Boha? –
Ach, vždyť nelze lidské nestateči
božskou stať zříť v časném putováníputování,
jenom odlesk z nebeských to bání
značí věčnou krásu pozdálečí.
A ten lesk, jejž božská ruka snová,
mocným žehem ve všem tvorstvu plane,
dech to Boží veškerenstvem vane,
přírody jej tajné lůno chová.
Odhal, Bože, převelebné taje,
přírody jež kryjí svatostany;
27
veď mne šíré světa ve prostrany,
by mne oslonil jas s nebes kraje!
Ó, dej patřiť tvorstva divy tvoru,
pro nějž mocnosť Tvá svět všechen zděla!
Dej, by věkoslávu hlasně pěla
duše vděčná světa po oboru!
Ve hlubiny moudrosti Tvé věčné,
v slávu všemocnosti nekonečné,
jakou hlásá tvorstvo všehomíra –
hlediž duše má!
BožeBože, milosť Tvá
budiž hvězdou mi a svatá víra!
28