Mezi květy, sluncem, písní.
Mezi květy, sluncem, písní
kráčím klidně cestou svojí,
a tu náhle jako přízrak
černá strmá hora stojí.
„Vzhůru, vzhůru, chceš-li dále,“
volá na mne. Sílu zkusím!
Co mám činit, nejít? Padnout?
Já tu horu přejít musím.
V nebetyčné zoufalosti
přejdu její vrchol tmavý,
tam – ne ještě hrob to není,
zase život tichý, smavý.
A jdu dál a dýchám volně
svátečních dnů světlou vůni,
cesta jako náruč květů
přede mnou se v dálku sluní.
38
A tu náhle – srdce stydne –
šíré moře u mne leží.
Co mám činit? Padnout? Přejít –?
Slané slzy přejdu stěží!
Ono volá, hučí, stená,
a já tlukot srdce dusím,
vidím dálku za ním, za ním –
já to moře přejít musím.
Tak jde život, tak jde dále –
slunce, hora, moře, štěstí,
ó, jen, Bože, dej mi sílu,
ať vše k hrobu mohu snésti!
39