V starém zámku.
Chtěla bych být v tom starém zámku sama,
kde teskný klavír v noci ze snů vzdychá,
kde v modrém sále zjevuje se dáma,
jež milovala nešťastného mnicha,
kde v parku cesty k zabloudění vedou,
kde netykavky s orchidejí bledou,
z Jericha růže kvetou opojivé,
krvavé buky šumí písně snivé,
kde věžička je smutně pochýlena,
kde pláče o půlnoci černá fena,
kde kroky na parketách umírají,
jak zpověď písní v sasankovém háji,
kde do oken se dívá dálka bdící
a proměnlivé noci milující.
V tom starém zámku chtěla bych být sama
a zpívat svoje neskončené drama –
a tiše, tiše okna otvírati,
když k lesům luzně oblaky se zlatí,
9
číst v starých knihách dávno nedotknutých
a stopy palců hladit v listech žlutých,
poslouchat cvrčky, nudit se – a čekat,
slz horkých příval nechat volně stékat,
žít bez bázně, že střízlivost mě zmučí,
a stromy vidět přes hnízda jak pučí,
hymnami bouří dát se uchvacovat
a blesky komnaty své osvěcovat,
do snů svých nechat vítr výt a kvílet
a křísit květ, jenž umdlen z dálky přilét,
a čekat s vírou, která skály tříští,
Zázraku můj, v tvé velké, slavné Příští.
10