Palácům.
I.
Nevěřím palácům,
co jich tu stojí,
cizáckým němým snům
v domácím kroji.
Z našich brázd vzrůstaly
nad naše krovy,
klamou a klamaly
srdcem i slovy.
Štěstí, žal nocí dnem
necítí s námi,
za práva bojujem,
trpíme sami.
Paláce kamenné,
pokryté plísní,
tužby nám plamenné
chladí a tísní.
82
Paláce kamenné,
zarostlé květem,
jsou v báji ztracené
zapadlým světem!
83
II.
Před palácem roste tráva
mezi kamením,
duše má ji přirovnává
s drahým lidem svým.
Než ji vyrvou, vzroste znovu,
nechce vyhynout,
jako on – tak blízký rovu
v žití povstal proud.
Vzmáhá se jak ona svěží
před titanem vrat,
ať mu srdcem ostří běží,
vstane – tisíckrát!
Ale ona bude travou
jako v dnešních dnech,
ve kmen, strom – až k nebi hlavou
narůst musí Čech!
84