RADOST.
Jde radost srdci jako nebem duha,
tu vyzáří a někde bledne zas,
a jedna přejde, po smutku jde druhá,
to rozsvěcuje nebe hvězdy v nás.
Jsou radosti, jež korunují štěstí,
a jiné jsou, zas drobní motýli,
a jiné jako v květu ratolesti,
jež zůstanou až k šeru mohyly.
Když těší člověka a když ho vzruší,
ať hvězda neb duhová bublina,
to letí kouzlo netušené duší
a na chvíli v ní rozpor usíná.
Jsou radosti, jsou, ale ze všech mnohých
ty největší, jež dá nám okamžik,
když vdechnem teplo srdcí do ubohých
a nechcem světa uznání a dík.
72
Když oblažíme jiné bez odměny,
a jediným je svědkem Pán Bůh sám,
nabude skutek teprv pravé ceny,
a vejde v srdce pravá radost nám.
Co proti té jsou všecky světa chvály,
co pověst, obdiv, ódy bohaté,
ó, větší štěstí – zříti úsměv z dáli
a blahem ruce k nebi sepjaté.
To všecko v radost velikou se zkříží,
jak duhy vidmo v srdci hlubině,
kdo chce – ten najde křídla zlatá v tíži
cest života – a slánce ve stíně.
73