S věže zvony slavně na klekání zvoní,
opět jeden den se ve hrob smutně sklání,
ku spánku dub starý vážně hlavu kloní,
z olšin pozaznívá libé klokotání.
Na perutěch vánku spánek již se níží,
noc své tmavé roucho rozprostřela kolem;
hory, nivy, háje blahý sen již tíží,
svaté ticho vládne nad horou i dolem.
Mrakové se černí po obloze vinou,
halí hvězdy, kryjí měsíce tvář jasnou,
v nuzných chýškách světla poznenáhle hynou;
v jedné však proč lampu temnou neuhasnou?
Proč v ten tichý, prostý chudých lidí stánek,
kde tak zřídka štěstí, bída stále dlívá,
nezavítal posud blahý tělu spánek?
Chaloupku kdo asi u hráze obývá?
Snad to mladý rybář opravuje sítě,
za chorou svou ženu v noci též se trudí?
Dobrá-li tam máti ošetřuje dítě,
či snad právě z lůžka zbojník se tam budí?
Či to někdo v bídě na smrtelném loži
ve bolestech strašných svíjí se a vzdychá? –
Na věži v tom sýček teskně zakulichá!
V chýšce svítí lampa temně
světnička jen v pološeru;
na lůžku tam matka jemně
milenou objímá dceru.
„Dítě drahé, naposledy
v náručí mém pohov sobě;
Moranin zřím rubáš šedý,
budu spáti v chladném hrobě.“
„Sevřena je hruď má bolem;
až se odtud odeberu:
sirou na tom světě holém
komu poručím svou dceru?“ –
„V nouzi jsem tě odkojila:
v bídě tebe zůstavuji;
voď tě Boží milost milá,
zlé když nástrahy se kují.“
„Dřív než ztichne tepot srdce
přijmiž ještě požehnání!“
S mnohou tíží zvadlé ruce
na hlavu své dcerce sklání.
„Anděl strážný dítek vůdce,
chraniž tebe v každé chvíli;
matka Boží zapuď škůdce...“
těžká hlava zpět se chýlí.
Dcerka mladá, nedospělá,
nerozumí slovům matky,
pláče, až se chvěje celá;
uspává-li v sen ji sladký? –
V chýšce ticho; lampa dohořívá
pláčem již si odlehčilo robě.
Lampa shasla; čirá tma jen zírá. –
Matka, dítko? – Podřimnuly sobě.
Spěte sladce po trudu tak mnohém!
Dobrou noc, ó spěte s Pánem Bohem!
A když ráno krásné slunko vzplálo,
laskavě se na chaloupku smálo;
našli matku, dítko v obejmutí,
dítko zdravé, matku – bez pohnutí!