Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,
a již se více, více nevzbudí.
Po těžké, tvrdé oddechl si práci
a nic mu dobré srdce neztrudí.
Však zármutku měl na tom světě dosti
až do hrobu od bujné od mladosti –
a již se více, více nevzbudí.
Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,
na jeho ruky hleďte mozoly,
a dozvíte se o tom věrném srdci
a slzou zkropíte tvář mrtvoly.
Svou bědnou vlast miloval nade všecko,
jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko,
jí zasvětil své ruky mozoly.
Měl syna. – Měl být vlasti bojovníkem,
a v synu tom své vlasti bědné žil.
Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých
a otec-dělník, ten se lopotil.
Dal všecko mu, co získal svojí rukou,
a nestýskal nad práce těžké mukou,
vždyť ve svém synu vlasti žil.
Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže
a silou ducha tepal vrahů řad.
Dělníku otci přišla radost v srdce,
již vlas mu zbělel, a byl přece mlád.
A po práci když spočívalo tělo,
ku hvězdám vroucí slovo zaletělo
za syna, který tepal vrahů řad.
„Můj hochu dobrý“ – říkával tak synu –
„ty matičky se lepších dočkáš dob. –
Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte,
též rozpomeň se na nízký můj hrob –
co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku.
Ty můžeš víc, ty mírni matky muku,
až dočkáte se lepších její dob!“
Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,
a již se více, více nevzbudí.
Po těžké, tvrdé oddechl si práci
a nic mu dobré srdce neztrudí.
Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!
Jak on k své vlasti, máte tolik lásky?
Ach, on se více, více nevzbudí. –