Utichly křiky, šumot po táboře,
tak jako před bouří když tichne bor.
Jak rudé hvězdy planou ohně spoře –
pohasly. – Ztichl družný rozhovor.
Chod stavíc stráž o zbraň se opírá
a dumným okem v dáli pozírá.
Čas blíží se a váznou jeho kola –
zas jeho minul krok a stráže volá:
„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova,
za sledním stanem noc ho pochová.
„Já bdím!“ Oj, stráže, napřáhněte kopí!
Však kloní je, jak lístek v zachvění.
Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí,
a srdcem truchlivě jde tušení.
Zas kráčí stráž a pannu nezírá,
jež táborem jak stín se ubírá.
Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci
a líbá čela tichých mužů snící.
„Já bdím!“ Stráž po stráži tak poznova –
Kdo druhy před tou bledou zachová?
Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo,
co o vavřínu bujném, lásce sní;
i na to, z něhož dávno uletělo
na dívku milou vroucí vzpomnění.
Jde bledá dál a líbá dokola,
ve větru chladném černý vlas jí vlá –
zemdlený vojín ve snu těchu hledá –
Den zítřejší! Hle, nad tebou smrt bledá!
„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova,
krvavé růže jitro dochová.
U pěvce-vojína teď stojí hlavy,
jenž sní o krásné báji hrdinské.
Duch jeho letí k sluncím otců slávy,
na rumech plesá vlády cizinské.
Nezlíbá bledá hlavu svěcenou?
Zachází – dál – již hvězdou vzdálenou. –
A pěvec sní o vlasti slávověnci,
kol ve snu tichém druzi odsouzenci.
Noc tmavá – zítra tmavší nastane –
Však nad ní sluncem píseň zaplane!