Komora tichá. Tikot jenom brouka
v zdi o poslední věští hodině.
Svit nezazáří ani na pavouka,
jenž v koutku sní o muší rodině.
Na prahu sedí bledolící bída.
Naděje dál! Ty dvéře ona hlídá
a k loži pouští jenom temné družky,
sny černé ukládají do podušky.
Komora temná – tichá. Hrobu klid.
Je bolu v světě jako trní polem,
je strastí jako v horách balvanů. –
Muž mladý usedl na loži holém,
ve plamen bledý zírá kahanu.
Ten jeho zrak jak světlo na kahánku,
snad s ním pohasne ku věčnému spánku;
a čelo bledé jak sníh na ulici,
myšlenky temné, divé ve směsici:
upírů dav za noci bez světel.
Byl mlád. Duch jeho, oř to bujný, mladý,
jenž pátral žízniv pravdy po světle.
Byl chud. A tělo umučeno hlady,
starostí, bojem líce odkvětlé.
Jak horník pouštěl v labyrint se vědy –
zapomněl na chléb – S září rostly bědy.
Odkvětla růže mu a lavřín v dáli! – –
Však kráčel dál – Druzi se usmívali –
Zapomněl na chléb – Růže odkvětla.
Jak výskají a bujně pějí venku –
Noc bláznů – Jaký ryk a plesání –
On mučen, spoután nouzí pro myšlenku –
Ten smích a zpěv! Lid divně vyzvání. –
Chtěl jemu sloužit – Nouze za odměnu,
dík nezazní snad ani jeho jménu.
Trn za myšlenku, led za vřelost dali
a v pýše mnozí se mu vysmívali.
Noc bláznů, rej a – němá zoufalost.
Do knihy veršů nahled’ otevřené
a dlouho, dlouho upíral v ni hled –
Tam kvítko bledé, časem vysušené –
s ním krátký blaha čas mu navždy zbled’.
Když červenal se kvítek, líbal líce
a pro ně stavěl hradů na tisíce.
Však chleba neměl – Jiní měli zlata –
Tak ssula se mu štěstí tichá chata –
Odvedli růži bílou k oltáři.
A pak – a pak – Kdo poví smutnou dobu?
Paprsek slední zašel do šera –
A matka! Našla ulehčení v hrobu.
Syn neoblékl roucho pátera.
„Ó matičko!“ muž šeptal kryje čelo,
pak hleděl kol – jen bídu oko zřelo,
ledový poškleb – Sáhl po nádobce –
Hodina hučí – Světlo jako v hrobce,
zhasíná – temno. Dole divý jas.
Paprsky ráno bloudí ve pospěchu
přes báně pyšné, střechy, zahrady,
až vnikly v chladnou jizbu pode střechu,
kde zhynul voják světla armády.