NA PAMÁTKU
Tam stojíš u háje a naposled
mé oko po tobě se obrací.
Zřím bledou líc a lásky plný hled,
i úsměv se mi v pamět navrací
tvůj poslední – Tvá bílá kyne ruka –
již jdu – Ó příteli, můj příteli!
Žloutnoucí stromy teskně šuměly,
a v duši vzešla trapné tuchy muka.
Až přišel máj. – Mně květem jabloně
zář okna tvého rudá kynula.
Já uzřel tě – tvář v tenké zásloně
tvé ku hlavě se kvítka vinula,
a svíce u rakve; kol všichni v pláči.
Můj Bože! čelo ledné, němý ret –
zas cítím srdce bolestí se chvět,
zdaž slza hořká povědět vše stačí?!
Tě vídám v teskné chvíli samoty,
kdy písně tvé mi zní a budí žal
jak děti krásné, smavé siroty,
v něž tatíčkův se přítel zadíval.
Zas zavedou mne mládí ve pohádku,
s níž v hoři jen se duše rozstane. –
Ó příteli můj, drahý Bohdane,
ten šerý květ ti světím na památku!
1875.
65