PŘÍRODOPŘÍRODA MATKO,MATKA.
V tušených zázracích mlžin a v zářících konstelacích,
v tajemství světla a ohně i zvěře i ukrytých sil,
ve hroznech vína i pšenice, ve spleti nervů i žil,
v mystickém písmu lišejníků a kamenů znacích,
v motýlů křídlech ve květů sídlech, v molu i můrce,
v životě tůní i hvozdů všude zřím tvého Tvůrce!
Všude je život a všude je rozklad a umírání,
vzkříšení nové a pupenů, kalichů rozvírání.
47
Ve všem, co vidím a chápu, je ukrytý Neviditelný,
ve smrti všeho a zániku, v pučení Nesmrtelný.
Přírodo Matko, vznešená odvěkou silou svou tvůrčí,
hle! tvůj jsem syn, i ve mně to hoří a raší a zurčí,
vévodím živlům a vidění duše mé v žáru
uměním nabývá tvaru.
Miluji slunce! zajásám ráno, když velebně z lesů se zvedá,
v paprscích jeho se hřeju a pražím, jak zrozený znova,
symbole světla, symbole života, požehnání,
koupá se v tobě, okřívá duše básníkova!
Miluji skály, ta města tajemná mého kraje.
Andělů ruce duchové stavěly na počátku
bludiště vaše, podmračné hrady v útesů zmatku,
v oblaků přílivech na štítu skal tam boroví vlaje.
Miluji lesy, borovic hořící stožárné kmeny,
bělostné břízy, halené závojem průsvitné pleny,
s korunou plynnou, pletenou ve prameny.
Miluji houby milostnou děcka i muže vášní,
prašivek kouzla i pokoru zneuznanou,
neznámou říši barev a tvarů nezbádanou,
chudiny pokrm i zvěře, kde krčí se vrahové strašní.
Miluji květy a trávy a nade vše staleté stromy,
titány Flory, bratrstva cedrů, mrskané blesky a hromy,
mudrce věků, vichorů nepřátele,
hmyzů a ptáků i člověka přátele, hostitele.
Z daleka moře mě po větrech každý den zdraví,
oblaky, děti své, posílá, oděné pěnami vln,
blankytem Madonny bělostné plachty své plaví,
vítám je denně, jásavě, radosti pln.
48
Miluji hvězdy. V přírody chrámu věčná ta světla
tajemně mluví o Všudypřítomném,
ztrácím se, znikám v prostoru ohromném,
v mdlobách je tělo a duše do věčna svobodná vzlétla.
Co tu je všude práce a síly a mízy a vření,
tajemství hmoty, proměny, rozvoje, pláče a pění,
jednoho Ducha ve všem tom životě projevení!
Přírodo Matko! svobodě učíš zjařmenou duši.
Vydechnou plíce, zablesknou oči, zvlní se ústa,
rostou mi křídla, srdce mi divoce buší,
rodí se píseň a na ňadrech tvých si výskne a vzrůstá.
Pryč všecka tího, smutku a stesku, bolesti všecka!
Nenávist lidská tam daleko za mnou dusí,
bolest má lekla se, Příroda zhojit ji musí,
k Matce se tulím, ta pofouká, zaváže ránu děcka.
Závodím s větry, se zvěří všude bratrem se cítím,
pohladím kámen, rty smočím vodou, těším se s kvítím.
A již má duše volna a zdráva na dně se plní,
myšlenek moře se klokotem tvůrčím vlní,
perutě duše průsvitné ku hvězdám rostou,
cítím v ráz sílu a s písničkou skřivana prostou
nesu se vysoko vzhůru
do azuru.
49