PŘÍRODA MATKA.

Sigismund Bouška

PŘÍRODOPŘÍRODA MATKO,MATKA.
V tušených zázracích mlžin a v zářících konstelacích, v tajemství světla a ohně i zvěře i ukrytých sil, ve hroznech vína i pšenice, ve spleti nervů i žil, v mystickém písmu lišejníků a kamenů znacích, v motýlů křídlech ve květů sídlech, v molu i můrce, v životě tůní i hvozdů všude zřím tvého Tvůrce! Všude je život a všude je rozklad a umírání, vzkříšení nové a pupenů, kalichů rozvírání. 47 Ve všem, co vidím a chápu, je ukrytý Neviditelný, ve smrti všeho a zániku, v pučení Nesmrtelný. Přírodo Matko, vznešená odvěkou silou svou tvůrčí, hle! tvůj jsem syn, i ve mně to hoří a raší a zurčí, vévodím živlům a vidění duše mé v žáru uměním nabývá tvaru. Miluji slunce! zajásám ráno, když velebně z lesů se zvedá, v paprscích jeho se hřeju a pražím, jak zrozený znova, symbole světla, symbole života, požehnání, koupá se v tobě, okřívá duše básníkova! Miluji skály, ta města tajemná mého kraje. Andělů ruce duchové stavěly na počátku bludiště vaše, podmračné hrady v útesů zmatku, v oblaků přílivech na štítu skal tam boroví vlaje. Miluji lesy, borovic hořící stožárné kmeny, bělostné břízy, halené závojem průsvitné pleny, s korunou plynnou, pletenou ve prameny. Miluji houby milostnou děcka i muže vášní, prašivek kouzla i pokoru zneuznanou, neznámou říši barev a tvarů nezbádanou, chudiny pokrm i zvěře, kde krčí se vrahové strašní. Miluji květy a trávy a nade vše staleté stromy, titány Flory, bratrstva cedrů, mrskané blesky a hromy, mudrce věků, vichorů nepřátele, hmyzů a ptáků i člověka přátele, hostitele. Z daleka moře mě po větrech každý den zdraví, oblaky, děti své, posílá, oděné pěnami vln, blankytem Madonny bělostné plachty své plaví, vítám je denně, jásavě, radosti pln. 48 Miluji hvězdy. V přírody chrámu věčná ta světla tajemně mluví o Všudypřítomném, ztrácím se, znikám v prostoru ohromném, v mdlobách je tělo a duše do věčna svobodná vzlétla. Co tu je všude práce a síly a mízy a vření, tajemství hmoty, proměny, rozvoje, pláče a pění, jednoho Ducha ve všem tom životě projevení! Přírodo Matko! svobodě učíš zjařmenou duši. Vydechnou plíce, zablesknou oči, zvlní se ústa, rostou mi křídla, srdce mi divoce buší, rodí se píseň a na ňadrech tvých si výskne a vzrůstá. Pryč všecka tího, smutku a stesku, bolesti všecka! Nenávist lidská tam daleko za mnou dusí, bolest má lekla se, Příroda zhojit ji musí, k Matce se tulím, ta pofouká, zaváže ránu děcka. Závodím s větry, se zvěří všude bratrem se cítím, pohladím kámen, rty smočím vodou, těším se s kvítím. A již má duše volna a zdráva na dně se plní, myšlenek moře se klokotem tvůrčím vlní, perutě duše průsvitné ku hvězdám rostou, cítím v ráz sílu a s písničkou skřivana prostou nesu se vysoko vzhůru do azuru. 49