MOŘE.
[7]
NOVÝ ŽIVOT
Vyplnit duši, nasytit hlad
a nesmírnou ztišit žízeň
vždycky jsem toužil napořád
a nesmírna cítil trýzeň.
Ó kdo by ji necítil mlád?
Byl život můj cesta jen bludná
a trpká a zklamáním nudná,
jen povrch jsem zvířil,
dech větrů jen ssál
a nikdy se nenapil u dna.
Odvěký Soucit mě do dlaně vzal
a ukryl mě v prohlubni její,
teď splněno, čeho jsem nikdy se nenadál,
mír vlny mně do nitra lejí.
9
Jen vědomí přítomnosti Tvé,
jen cítění Tvého jsoucna
a moře mě jalo vln na ploutve
a jedu vstříc do budoucna.
Vlny se kupí a kypí a vrou,
jich přívaly věčně se čeří,
mé srdce v svém objetí nezavrou,
to Věčna jen měrou se měří.
Země jest prázdná, bolestno vše,
co ke styku světa mě nutí,
po břehu moře v nesmírno jdu
a bez bolu doteknutí.
Jen vědomí přítomnosti Tvé,
jen cítění Tvého jsoucna,
víc netřeba duši malátné
a silna jde do budoucna.
Mrtvo vše za mnou, hledím jen v před,
tam Nový Život mi svítí,
tož zdrávo buď veslo, dejme se v let,
až spatříme ostrovy kvítí!
10
MÁ LÁSKA.
Já chudobné dítě havíře,
jež zrodily stříbrné Brdy,
já touhu měl vždycky, k nevíře,
po vodách, jež táhnou se do šíře,
po hlubinách neznámých, dalekých
a na ty své sny jsem byl hrdý.
Ó moře! to slovo kouzelné!
jak ve zvuku tom jsem ožil!
a všecky své pohádky dětských let
jsem v talisman jeho vložil.
Já za nocí dlouhých nemohl spát,
já slyšel je bouřit a větry vát
a vlny se vzdýmaly ke mně,
a nahý jsem v jejich objetí pad,
jak chladily, šuměly jemně!
A nebyly mrtvy ty chlapecké sny,
spíš vzrůstaly, zpívaly v mužné dny,
to po moři toužila země.
Ó to byla láska skutečná,
po milence vzdálené práhla,
a víla má nyjící, báječná,
bělostná ramena vztáhla.
Za nocí dlouhých jsem slyšel ji lkát,
vlas divoce větry se vzdýmal,
a její pláč mi na prsa pad
a do uší vichorem hřímal.
Pak tesknotou němou jsem zamlklý snil
a v pohádce lásky své dřímal,
jen časem mě probudil daleký kvil
a smrtelný záchvat mě jímal.
11
A konečně splnil se nemožný sen!
já vyskočil, zajásal, rozběh se ven,
a v dálku teď letíme k moři – – –
Ó jaký to rozběh a jaký to cval!
jen více páry, víc spěchu, jen dál,
tak toužil jsem v srdci svém hoře – –
Ó thalassa, thalassa, moře!
Slyšíš mé volání do dálky,
slyšíš ty klokoty ptáka?
noc je, čas spaní a zahálky,
já bdím, mě jen moře mé láká!
Ve vlaku sním, jsem stále ti blíž,
to pára tak funí a dýchá?
hluk a šum venku a v duši ta tiš,
vše v jedno se vlnění míchá.
Burácí, hukotá rychlovlak,
třese se, houpe a vzdychá,
duše má před ním jako pták,
je rychlejší, ku břehu spíchá.
Konečně! – „Moře!“ někdo vzkřik,
mě posvátná pojala hrůza,
z duše se vydral radostný vzlyk –
jsem básník a zde je má Musa!
Jakobych spatřil svatyni,
rozlité vidím vody,
a kořím se svojí bohyni
a duše má slaví své hody. – – –
Benátky.
12
TLUKOT SRDCE.
Touha je bolest a plamenem pozvolným pálí – –
cítíš ten oheň, jak doutná a hasne a šálí?
v tom vichoru ráz a vyšlehlo zas,
co zažehlo srdce a oči ti kalí.
Touha je bolest a proto v ní strašná je síla,
touha je bolest a proto v ní smrtná je mdloba,
roztrhla pouta a prostory pohltila,
v tom schvátil ji čas a z chvíle je věčnosti doba –
Tlukotem srdce se věčnosti délka měří.
Všecko tě zklamalo, touha však pořáde věří,
čeká až Naděj – Sestra se zjeví u radosti dveří.
U břehu sedím. Utichlo moře. Šeří se, šeří – –
13
MÁ PÍSEŇ.
Jaká to byla píseň, kterou jsem hledal?
Nebylo retů, které by jí se chvěly,
nebylo básníků, již by ji zpívat směli,
lidskému retu Nejvyšší schopnost tu nedal.
Vzpomínka bledá na časy před vším časem,
na světa všeho prvotní jas a krásu
v okamžik světlý vykvetla v duši v žasu,
ozvěna pouhá, myšlenky vanula hlasem.
U moře sedím přimrazen vlnění shonem:
nesmírný oceán zvráceným zdá se zvonem,
v hlubinách kdosi tam srdcem věčnosti bije,
vlny se houpají, jaká to symfonie!...
Slyším svou píseň, svatým v ní pláče tonem.
Helgoland.
14
JEN TO NEKONEČNO MILUJI...
Jen to nekonečno miluji,
kde nikde břehů v dáli netušit,
ty hloubky tajné, o nichž dobře vím,
a na povrchu věčné vlnění.
Jdou vlny stále z dálky nesmírné,
jdou ke mně svorně v témže průvodu:
jsou myšlenky to duše nejdražší,
tak široké a stejně hluboké,
jak moje moře, které miluji.
Ó, hudbo toho snění, šumění,
tak monotonní, slitá z tisíce
a tisícera zvuků nejkrasších!
Já rozumím ti, stále rozkládám
ten souzvuk šumný, hledám svůj v něm tón,
ten jeden, jeden, po němž umírám...
A jest tam kdes, v té hloubce na dně až
je ukryt, ztajen, na vrch nemůže,
a moje duše s ním je sloučena
a navždy, navždy v jednom dvojzvuku.
Helgoland.
15
SMUTEK.
Ten smutek, kde se vzal?
jak obrovitá vlna vstal,
z vod roviny se přísně vztýčil,
tam ze dna moře, z hlubin klíčil
a rostl, rostl v šíř a dál.
Ten smutek jako mlha byl,
tak neprostupně kol se slil
a na mou padl duši,
tak jednotvárně v moji leb
jak v černou rakev tupý hřeb
svým steskem stále buší.
Sed u mne, věrný je to druh,
tvář přejel chladnou dlaní,
kol očí temný napsal kruh,
dal srdci vzpomínání,
a sedí němý, nezná slov,
je chladný jako mrtvý kov
a oheň k srdci vhání.
16
VE VÝŠI.
Jak racek nad tím mořem lítám
a každou vlnu v jejím spěchu chytám.
Ó štěstí mojí výše,
ó šíře mojí říše!
Jen vítr divoch můj je druh
a v dálce Bůh
a všude jeho nekonečný duch!
Mraky nade mnou jak mílové jdou vlečky
a lidé na břehu jen tečky,
a vlny, vlny, divé dravců smečky,
se řítí k břehům, v písku mizejí,
jich bílé krajky řídnou a se třepí,
už rozpláchly se v hnědém pruhu stepi
a ztichly navždy v písku peřeji.
Jak racek lítám,
každou sestru vlnu vítám,
v křivolakém letu jen se zmítám,
jsem pouhé nic,
jak komár jen se kmitám.
Nabrezina.
17
[18]
CYPŘIŠE.
Utichlo moře, tisíci ústy jen chví se a šepce,
odlétly větry, jež ve sporu divokém ve tvář je bily,
ticho a němo, loukami hladina leskne se hebce
a všecky pěny se v kovová zrcadla moře vpily.
Pusto a prázdno. Jen ostrov omývají vlny,
rozvalin chrámu, balvanů rozmetaných plný.
A smutek těžký objal ta nevlídná místa pustá,
cypřiší kytkou, sestrami staletými vzrůstá.
Samoty smutek korunou trojí tajemně šumí,
zbloudilý pták a potulný mrak jim porozumí.
Modlitba jejich v šumění vánku vzdychavě splývá,
minulost propadlá ve snětích staletých vzpomínkou zpívá.
Neznámá bolest přírody němým a výmluvným steskem
zaznívá resonancí vln tichých melancholickým tleskem.
19
VIDĚNÍ.
Mně zdálo se, že nejsem nikomu víc drahým:
já stal se žebrákem a na břehu moře stál
před majestátem věčného království
schudlý a bídný dvakráte víc než jindy.
Své srdce vzal jsem v chvíli zoufalé
a vrh je do vln prudkým obloukem.
Jak střela letělo, spěl k nebi jeho let
a zvolna klesalo a chvělo, třáslo se:
to byly červánky, jak rudá jeho krev
se vzduchem rozstříkla a do vln kapala,
jak v slunce západu když žhavá hvězda dne
se tratí v hlubinách.
Ba zasyčel ten proud,
když horké srdce mé
tam kleslo náhle v konci oblouku
a vlna zčeřila se jako parami...
20
A ticho bylo. Sám jsem mrtvě stál.
Jen vítr vál, šel z dáli, táhl v dál.
A moře hučelo, to pláč byl vlídných vln.
Co to? ó změno nových chvil!
můj zrak je náhle slzí pln,
mně hořko, líto jest... proč jsem to učinil?
A projel mněmě blesk a mráz,
svět zmizel v ráz,
kdos stojí vedle... Kdo to as?
Zjev bílý, duše skvělá...
Ó jak se třásla, jak se chvěla!
a šeptala mi mrtvě ubledlá:
– Cos učinil? já všecko zahledla,
vždyť já je tolik chtěla! –
21
V POBŘEŽNÍ HOSPODĚ.
Hrajte a tančete divoce, jásavě,
točte se do kruhů žíznivé vášně,
výskejte, zpívejte v toužené zábavě,
parkety duňte a viřte se prašně!
Všecko je plané a duše v tom není,
do svého zavru se rozsmutnění.
Stejně tak moře si do břehů stříká,
stejně tak vlna se po vlně smýká,
pěna se čeří a tříští a zniká....zniká...
A jenom smutek neznámé hloubi
nade vším vševládný trůní!
duše má k jásavé písni se snoubí,
hledá svůj domov v své tůni.
Swinemünde.
22
ZÁPAD.
Mrak nestvůrný, drak děsivý, žhavooký,
se na západě v šíři rozepnul,
zasvítil tlamou, tisícerými oky
ohnivou sítí ocean náhle se hnul,
plameny rostou, kříží se blesky, lávou
všecko se mění pekelné výhně slávou...
K obzoru všecko v jediném požáru hoří,
krvavou zahradou všecko se v plameny boří,
dahlie, pivoňky, máky se rudé noří.
Rozteklá výheň žhoucího skla to sálá,
v šumivém varu pěny se dusivě zardí...
Zhasíná mrak, sláň naposled bleskem se vzňala,
stříknuly tmy v ni ozdobou leopardí...
V ohnivých strunách blesky se klikatě vlní,
vlnami k břehu skákají, divoce syčí,
znenáhla hasnou, jiskrami vrcholy křičí,
temnotou zrádnou se vyhaslá kotlina plní.
Z ticha vzdychá a dýchá znavené ohněmi moře
tvor jeden živoucí a nemající klidu,
v nové závrati vrávorá, do břehů oře
od západu trudně do příští zoře,
hvězdy jen v míru shlížejí na jeho bídu.
Misdroy.
23
NÁLADA.
Tmy ebenové nalehnuly v moře
a ztichly vlny, – jenom smolné lesky,
stý odraz sesláblý od zhaslé zoře,
se rozkmitaly spoře po prostoře
a soumrakem jich šepotaly tlesky.
A tíha vod tak nalehnula na mě,
tak studeně, tak děsivě a klamně,
jak vina tajemná, jež smíru nemá...
Pruh fialový tetelil se v dáli
a všecky barvy zcela zhasínaly.
I vlny zmlkaly, pláň děsí němá...
Já chvěl se, stál, – dech země vší mě lekal,
kdos držel mě, já hoře touhou čekal,
že vzejde měsíc nad vodou a zemí
a celá sláň že zkvete lilijemi. – –
Travemünde.
24
TOUHA.
Víš, co je touha? zelený had,
kol mého srdce se svinul,
lapá můj dech, krev všecku chce ssát,
bych zhynul, bych zhynul.
Víš, co je touha? nesmírná poušť,
noha má ochromla křečí,
pralesy věčné, bez konce houšť
a za nimi srdce se léčí.
Víš, co je touha? oceán sám,
a loďka má ztratila vesla,
kormidlo ztraceno, zlomil se trám
a plachta má sklesla.
Víš, co je touha? nejdelší z cest!
(ó hvězda je hvězdě blízká!)
od jedné duše k druhé se snést
a mezi nimi se stýská.
Víš, co je touha? strašlivý půst!
ó jak se to zmírá hlady!
Do věčna roste a stále chce růst
a nasytit nelze ji tady. – –
25
TUŠENÍ.
V západu město hořelo, nebe i moře se slilo,
na vlnách leskem klikatým se klekání zrcadlilo.
Gondola má se kolébá, volno je v duši a čisto,
samoten z moře vyjíždím, prázdno je vedle mne místo.
Co mi teď srdce súžilo? co mi to oválo skráně?
někoho tuším po boku, na čele cítím dlaně.
Duchové chvění probíhá mdlící a snící tělo,
tíží mě smutek neznámý, ovívá mátohou čelo.
Kam se má radost poděla, zaleklá, jakoby hříchem?
a najednou je mi tak do pláče a v duši se propadám tichem.
Benátky.
26
MOŘE A SLUNCE.
Pod kouzlem mořských vln a v světle slunečním
jsem v nové rozkvetl květy...
je pravdou štěstí to, či pouze sním?
jsem králem a nové jsem vydobyl světy.
To velké slunce, tvůrčí, zázračné,
jak teple a svatě svítí!
a moře sálá jak oči průzračné,
z nich nový život se nítí.
To jakoby léto žhoucí výhněmi
keř duše mé k rozkvětu hnalo,
i bzučí to ve mně novými písněmi
a duhami šero mé vzplálo.
Oj, slunéčko mé, má čarovná kouzelnice,
stůj, neprchej, nezapadej!
své ohnivé rozžehni zřítelnice,
mě k smrti až zulíbej raděj!
Ty divoký vánku, chladivý, konejšivý,
s tou lahodnou vůní slanou,
tys zahojil rány, utišil čivy
a vysušil slzy, jež kanou.
Oceán, slunce, bratrství světovládné!
tam k severní točně se dívám:
démanty blyští se vlny mé chladné,
pustil jsem duši po nich v dál, volně a zpívám –
Severní moře.
27
PES.
I.
Po břehu letěl jsem, vítr přede mnou, vítr za mnou.
Plášť se zdouval a šlehal mě v každičkém kroku a šuměl,
jediný pohyb vedle mé bytosti důvěrný, sdílný.
Na levo moře, pod nohou písek, na pravo stráně.
Po svahu sříznutém v písečnou řeku, kaménky setou,
chumáče křovin se do výše drápou a sedají cestou,
místy jen strom se vytáhnul k výši, osiřelý.
Ku předu letím. Proťata bystřiny trhanou kresbou,
prosvitla stráň, sta obrovských listů, jak deštníky žluté
v průvodu stinném k moři se blíží nad blýskavou stružkou,
v tratoli dole v písku v ostré se rozběhly trávy.
O závod s větrem, rozkoší běhu poháněn, letím,
bezúčelně, v před jenom, v před!
Jak tleskají vlny!
Jakoby počítal, jedna se za druhou překotně válí,
narazí v písek, rozhodí svoje kruhy a pěnou
postřikne kamení, zašumí, ztichne a vpije se do dna.
V dáli jen ohnivá zrcadla tisíci sluncí hoří.
Vrány v lomených křivkách vylétly krákorajíce.
Ztemněly kře, v nich žlutavých květů chumle se shlukly.
Oblaků cáry vysoko nade mnou v modru se tříští.
Na břehu pusto. Není tu duše, živly jen mluví.
Země se mění. Kaménků pestrých miliony
posely písek divoce, paletu postříkanou,
žíhané, měňavé, snesené ze všech zámořských koutů,
vymleté z hlubin, do žlutých písků rozházené,
v bizarní směsici lidstva hlavního města.
Spěchám, vlny s rozběhem prudkým vrážejí na břeh,
udýchány přiletí, rozfouknou oblouky třásní,
zasyčí, zamísí se a řídnou a mizejí v písku – –
Hle, z moře k hoře plíží se balvany, obludy mořské,
divoké barvy hýří na jejich zdvižených hřbetech,
podmořské stádo vyhřívá se na žluti písčin.
Probíhám chtivě křivolakými uličkami,
po skalách šlapu, s balvanu v balvan radostně skáču,
mramory svítí, hlazené oblázky matně se lesknou...
Hranatá skaliska posupně v dáli v cestu se staví – –
28
Co to? v široké ploše písečné opravdu zvíře!
Skrčené leží, jakoby ku skoku přichystáno,
nepohnutě, zdá se, hledí do tváře vlnám.
Volněji jdu – tam leží! – Plížím se po špičkách k němu – –
Opravdu? – Pes! tak nehnutě – jak jsem se zachvěl! – Pošlý!
A jak tu leží! Na předních prackách ztulenu tlamu,
jakoby čekal, v tříštící pěny se dívá a čeká.
Legendu tkám si: Do dáli přes moře pán mu snad ujel,
zpozdil se pes a přiběhl v šíleném strachu a větřil,
ku samým vlnám hnal se a do noci vyje a skučí,
burácí bouře, vichorem šlehané vlny ječí,
orchestrem jejich sténá věrného zvířete vytí – –
Scepeněl pes – – A poznovu mráz mě studeně projel.
Můj to byl pes! ta podoba neklame! u moře tady!
Před lety měl jsem takého, stříbřitého mopsa,
hedbávné srsti měkké, mazlivě rozkošnické.
Psa jsem měl v době, kdy jsem nenáviděl lidi.
Ne, kdy jsem prchal před nimi, jakobych dotkl se rány.
Palčivě třásla se, samotu volala, samotu chtěla.
Vším mi byl tehdy věrný můj pes, ten věrnosti symbol!
Náhradu za vši ztracenou věrnost a ránu, jež zela.
Láskal jsem ho jako miláčka, mluvil s ním, žvatlal.
Po horách, roklemi, údolím běhával vesele se mnou,
do noci čekal a za mnou se táhnul jako mé fatum.
Němým okem hledával myšlenky moje a chápal,
nalezl pohledy, které mě hojily chladivým lékem,
nalezl dotyky tiché a přítulné, diskretně skromné.
Trpěly nervy a nesnesly důvěrnost lidského žití,
v samotu prchal jsem od lidí daleko, pes jenom se mnou.
Zvíře jsem, život a věrnost! tak mluvily jeho oči.
Ó kdo jste přemýšlel nad záhadou, jakou je zvíře?
Kdo jste se nezachvěl nad takým tajemstvím života hmoty?
Ulehl pes a nemoc podobná lidské ho tráví.
Nesténal, nevyl, mlčel, jen umíral, hledal mě okem.
Ó toho pohledu psa, jenž pomoci hledal a neměl!
Vždyť jsi můj pán a já jsem tvůj sluha! mluvil ten pohled – –
Mrtvý byl, hluchý byl den, kdy pošlo to věrné zvíře,
a moje slzy chápaly onu poslední ztrátu.
Proč vedle moře nesmírného, touhy mé duše,
vzpomínka tato vstala mi zrovna s bolestí živou,
proč mi tu v cestu lehlo to zvíře, samotáři?
Ó, lidé v dáli, utíkám odtud, vlhnou mi oči – –
Misdroy.
29
RADOST.
A vítr vlahý táhl od moře – –
k nám vlny hnal a cestu rosou kropil.
Až k nohám vlny plazily se k nám,
šat postříkly a pomočily pěnou,
pak tiše, krotce v písku mizely,
je vypíjely bílé, hladké stepi.
A vítr vlahý táhl od moře – –
Vál, dýchal, šoumal, hladil tváře nám,
jak miláčky své obskakoval stále,
hned sáhl do vlasů, hned stáhl ruku zpět,
byl něha sama, nechtěl ublížit,
jen hladit, láskat věrně, oddaně.
Dech jeho teplý dechem lidským byl,
jak blížil by se někdo políbením
a zmizel zase, do vzduchu se slil.
A my šli spolu, ne, my letěli,
dál podle břehu, podle krajek pěn,
dál bez konce, v dál nedozírnou jen,
kde příliv mořský šuměl rozčeřen.
V dál bez konce! ó rozkoš odloučení,
ó rozkoš spojení a srdce souzvuku!
Tvůj šat se vzdýmal v cudném rozvlnění,
měl stejné křivky, měkce půvabné,
jak odlesk moře svity hedbávné,
a s větrem mluvil šeptem rozšumění – –
Jsme dětmi, pojď! mě chytni za ruku!
My letěli, náš krok měl křídla vážky,
jen dotýkal se lehce písčiny – –
Ó kouzlo větru, dálko roviny,
jež blyštěla se v slunce západu
a k modru vln se přitulila bledá
a láskala se k němu, vinula,
hned prchala, by hned s ním splynula,
jak němý ret, jenž drahá ústa hledá.
Hle moře, země dva jsou milenci – –
My kolem letěli, dva nadšenci,
ta dvojí krása v nás se přelévala,
a miska duše malá byla, malá,
ji radost plnila, až přetékala – –
30
ŘASA.
(PLOCAMIUM COCCINEUM.)
Děti si hrajou u moře.
Ó písky, bělostné písky!
K modravé vodní prostoře
lehl břeh písečný, nízký.
Komáři víří ve vzduchu,
rackové honí vlny,
a všude je plno rozruchu
a duše jsou radosti plny.
Hraju si s mořem. V odlivu
k daleké zabíhám bůně,
a jako to dítě v podivu
prohlížím zázraky tůně.
Vyvstaly zelené zahrady,
lučiny podmořské krásy,
Fauny i Flory poklady,
chaluhy, trávy a řasy.
Všecko má podobu podivnou,
zvíře i květ se tu mísí,
bojíš se, náhle že obživnou
tajemství záhadné rysy.
Zdá se mi, že jsem Adamem,
zázraky poprvé vidím,
bloudím tu v ráji neznámém
a za svou se chudobu stydím.
A jako dítě zdivené
při každé šlépěji bádám,
pohledem chvíle blažené
na jména tvorů těch hádám.
31
Moře si dýchá z plných plic,
prská a funí si pěnou,
všude mi do cesty lehá vstříc
vlnou svou rozčeřenou.
Ale mě nevábí oceán,
zaklet jsem v zázraky bůny,
pěnou a vánkem ošlehán,
přírody velebím trůny.
Všecko tu moře zajalo,
obrostlo kůly i proutí,
rameny chaluh vše objalo,
hemží se, plíží a kroutí.
Obrostly bůny zelení
jásavě, lákavě svěží,
a na všem, jak přírody znamení,
nádech olivy leží.
Vyšlehla vášeň mladých dob,
vzpomínám herbářů času,
probíhám bůnou, skok a hop!
chaluhu vítám i řasu!
Hle, tam ta řasa malounká
růžovým keříčkem hoří,
houpá se pod vlnou zlehounka,
vyskočí a zas se noří.
A jak ji rukou dychtivou
polapím ze siné tůně,
slije se ve hmotu neživou
v dlaně mé lačném lůně.
Kam se tvá sláva poděla?
pohasla radost moje,
a druhý pohled docela
plný je nepokoje – –
Doma ji teprve nalézám zas
ve spoustě travin a tvorů,
rosolem slizkým poklad se třás
a hnusím si podmořskou Floru.
Přírodo! dive a zázraku!
přihlédni, oko mé, blíže –
a již tě kouzlo přízraku
dychtivým poutem víže.
32
Řaso má, růžová řasičko,
purpure červcové slávy,
mořská ty krásná travičko,
koruno, královno trávy!
Jakoby poklad nejdražší
pod vodou na skle tě skládám
a v této chvilce nejblažší
všech pro tě obdiv žádám.
V jaké to větve báječné
celý tvůj strom se mi šíří,
a tajemství Tvůrce odvěčné
tu v tisíci lupínkách hoří a víří.
Zdá se mi, v ráj se propadám
v pravěké počátky země,
a sotva že dechu popadám,
Bůh hořícím keřem tvým mluví ke mně.
Helgoland.
33
LASTURA.
(CONUS INDICUS.)
Tajemný útvare svinutý,
záhadnou zdobený runou!
oceán vidím vzedmutý
zářiti růžovou lunou.
Hleďme tu podivnou malířku!
tu tajemnou kresbu a rýhu!
Sepií črtala na šířku
v klikatém spádu a zdvihu.
Jakoby podmorskou kraslicí
v rukou tím zázrakem točím,
tajemné symboly, krášlící
vodní ten domeček, zočím.
Zdá se mi, vlny maluje
jakoby hřebeny horské,
a do své skořápky vpaluje
domácí ozdoby morské.
Někde tam na dně až ležela,
po vlnách touhou chřadla,
obrazem jejich se zachvěla,
jej zachytla do zrcadla.
34
Neznámé lodě pevniny,
záhadné dílo lidí,
stínily podmorské krajiny,
lastura na dně je vidí.
Plachty a vysoké stožáry
nesou se majestátně
a škeble jejich útvary
v skořápku črtá chvatně –
Zdiveně hledím v lasturu:
takto si škeble kreslí!
Chápu, jak Tvůrce azuru
skrýt se moh’ do hračky jeslí!
Norderney.
35
BOUŘE.
Ich wollť, ich wär’des Sturmes Weib – –
Anna Ritter.
Miluji bouři, hrom a blesk,
zatmění země, modravý lesk,
dunění hor a hvozdy v kouři,
nádheru v bouři.
Zdá se mi, zemí jede sám Bůh,
tajemná trojice: blesk, voda, vzduch
po zemi táhnou Tvůrce pluh
a tajemstvím úrody brázdami hvízdá
nebeská jízda.
K moři jsem dojel. Tiché je tak
jako ten racek, důvěrný pták,
každého dne se po břehu ploužím,
po bouři toužím.
Konečně! Bouře! jaký ples!
Ku břehu letím – svatý děs
údy mé jal a naslouchám hluku
ve srdce tluku.
36
Vlny se valí s jekotem,
měřeny srdce tlukotem,
bojovným šikem řítí se k břehu
v divokém běhu.
A jakoby duchy střelena,
vln řada padá skácena,
zašumí, zarazí v bláznivém trysku,
zhlcena v písku.
Ale již nový odvážný šik
nezdolným vztekem ku břehu střík,
posměchem ječí, píská a padá
zničená řada.
Přívaly rostou. Couvám zpět
postříkán solnou vodou hned,
vlny se výší, je pohání moře,
mrská své oře.
Překotná rozkoš mě zažehla v ráz,
miluji bouři, tu hrůzu všech krás,
neváhám dál a šaty své trhám,
do vln se vrhám.
37
PÍSNĚ V HORÁCH.
(Vzpomínka u moře.)
Na svoje hory vzpomínám,
na vísku zapadlou v lesích,
na ni se vážu a připínám,
k drahým těm letím skalinám
vichoru na kolesíchkolesích.
Bylo to tisíce, tisíce cest,
údolím vzhůru jsem stoupal,
nad hlavou slunce neb myrjády hvězd,
pod nohou kamení, vřesy a klest,
klas jenom travin se houpal.
Posvátné cesty, vás vzpomínám dnes,
vás sterou jsem posázel písní,
ten růžový z kamene vytrysklý vřes,
ty čekanky u cesty, borový les,
ty slyšely, co srdce vysní.
38
Za každým kamenem, všecky je znám,
jedna se písnička krčí,
vítá mě, vstává, jediný plam,
rozpíná ramena k dívčím hrám,
voní a kývá mi smrčí.
Kudy jsem chodíval, s větry spěl,
písně jsem tryskavé skládal,
nové jsem nápěvy hledal a pěl,
nikdo, než Pán Bůh, je neslyšel,
do travin oheň jich padal.
Písně mé, co tam děláte teď?
Neuzřím víc vaší tváře?
Mlhy mě halí, moře a šeď,
kde jste? snad vaše odpověď
je po horách třesavá záře...
39
PO LETECH.
Vím, slyším je stále ve své vzpomínce,
jak bouřilo to divoké moře!
S ním zápasil jsem, ono lehýnce
mi ve tvář vstříklo vlnu, pěnu oře.
Já hrdě stál, šel hrdě dál
a ono se smálo – –
já vzkřík!
a ono se smálo – –
to vše mu bylo dým,
tak málo, tak málo!
a já byl s hněvem svým jen trpaslík! – –
Dnes zřím je v duši zas, je tichá jeho hlaď,
kde je ta pýcha, ten divoký vzdor?
Jsem chor,
jdi, vlno, zpět a víc se nenavrať,
dnes jinak chápu, vidím svoje moře,
jsem pokorný, ctím, cítím jeho hoře.
40
ZEMĚ.
41
IN MEMORIAM.
Světem jsem bloudil, znavená, raněná duše – –
V přírody zahradách hledám své kytice stromů,
neznámé známé v příbuzné nalézám tuše,
samotář cizí hledám si cestičku domů.
Domů? kde domov, když všude je pusto a smutno?
Srdce mé jediné samoty mlčení měří,
naděje nemajíc přírodě pouze se svěří,
dobře ví, zítra že dále je putovat nutno.
Pohledem něžným borovic červeň líbám,
větévky hladím, ku květu dětsky se shýbám,
traviny rhytmem písně své rozkolíbám.
Jen to, co každému Bohem je přáno,
jenom to naposled také je moje;
udiven poznovu pozdravím ráno,
k večeru zulíbám obrysy chvoje.
Díky měj, Bože, básníka, že’s mi dal duši!
V samotě své tak často se cítívám králem,
umění zacelí rány, jež srdce mi kruší,
na prahu věčna se šťasten spokojím s málem.
43
Chtěl’s mě mít knězem, posvětil moje si dlaně.
Z těch jenom chudí živným se chlebem živí –
Myšlenkou, krásou živil’s mě nečekaně,
klíče’s mi půjčil ve svojich zahrad divy.
Býti dnes knězem zdá se snad kletbou býti.
Nesmírná tíha na kroky tvé se věsí,
nenávist pohledů raněné srdce cítí,
hlubiny bolesti noha tvá všude se děsí.
Nejsladší slova tvá studeně zpět se vrací,
ranění ptáci, u nohou tvých ti hynou.
Dunění příboje z daleka hřmí ve tvou práci,
andělé lásky z nesmírné dálky jen kynou.
Almužna tvá jen darmo ti z rukou prší,
zapadá ve tmy, v kamenná srdce cizí,
v kamení změněna, kamení kleteb vrší,
z pramenů tvých, jež vykopal’s, voda mizí – –
Marna je láska a marna jsou všecka světla,
marna tvá práce a chlebů tvých posvěcení,
tajemná moc tvou úrodu žahavě smetla,
mrazivé vichry v ledovou pláň vše mění – –
V samotách bloudím.
U ohně lásky cizí
chvilku se hřeju, zroseným piju ji zrakem – –
Dík Tobě, Bože! Za chvíli obraz mi zmizí,
šťastno mi bylo i blaženo v pohledu takém.
Ruka Tvá přísná jinam mě pouští vede,
odcházím poslušen, krůpěje na skráni bledé.
Za všecku krásu v hymnu Ti díky zpívám,
vzpomínkou silnější, v bolu když poumdlívám.
44
SÍMĚ BOLESTI.
Neznámý někdo do srdce símě mi hodil,
pohasla světla,
tajemný život znenáhla v něm se rodil,
kořínků spleť se v žíly a cévy vpletla.
Veliká tíha a tíseň mě drtí a tíží,
býlí to bují,
klesám a kořeny zrádné nohy mi víží,
v haluzích trysklých studené vichory dují.
Studeným proudem divoký rej ten hučí,
jaká to jízda!
napjaté struny v duši se třesou a zvučí,
šíleným pláčem více a více to hvízdá.
Bolest mě přemohla, prorostla, pronikla zcela,
bylina zrádná,
myšlenku každou zajmout a polapit chtěla – –
Uniknout? prchnout? v zajetí naděje žádná.
Ssaje mou krev, – již v ohnivých květech pučí,
příšerné máky!
dusí můj výkřik a v němotách mých mě mučí,
s děsem se blíží šílené její zraky – – –
O pomoc volám udušen trnitou spletí,
šíji mi zdrhá –
v tom bílá ruka neznámá s hůry sletí,
krvavé květy pomalu láme a trhá.
Vydech jsem opět – Postava světlá, bílá
ke mně se shýbá,
kořeny strhla, trny mně uvolnila,
šílenství prchá a Milost mě na čelo líbá – –
45
Kterak mi nově vykvetla příroda celá,
stvoření nové!
jaká to moc mně zraky teď otevřela,
duše je volná a v nesmírno světů plove!
Všecko mi zpívá, všecko mi duhami hoří,
oživly věci,
poutník jsem země a tulák jsem všechněch moří,
Radost si nesu čistou, ptáka v své kleci.
Vesmír mi zpívá linií, barvou a vůní,
nic nespí hluše,
v moři i zemi, v nebi i větrech trůní
omládlá, dětská, radostná moje duše!
46
PŘÍRODOPŘÍRODA MATKO,MATKA.
V tušených zázracích mlžin a v zářících konstelacích,
v tajemství světla a ohně i zvěře i ukrytých sil,
ve hroznech vína i pšenice, ve spleti nervů i žil,
v mystickém písmu lišejníků a kamenů znacích,
v motýlů křídlech ve květů sídlech, v molu i můrce,
v životě tůní i hvozdů všude zřím tvého Tvůrce!
Všude je život a všude je rozklad a umírání,
vzkříšení nové a pupenů, kalichů rozvírání.
47
Ve všem, co vidím a chápu, je ukrytý Neviditelný,
ve smrti všeho a zániku, v pučení Nesmrtelný.
Přírodo Matko, vznešená odvěkou silou svou tvůrčí,
hle! tvůj jsem syn, i ve mně to hoří a raší a zurčí,
vévodím živlům a vidění duše mé v žáru
uměním nabývá tvaru.
Miluji slunce! zajásám ráno, když velebně z lesů se zvedá,
v paprscích jeho se hřeju a pražím, jak zrozený znova,
symbole světla, symbole života, požehnání,
koupá se v tobě, okřívá duše básníkova!
Miluji skály, ta města tajemná mého kraje.
Andělů ruce duchové stavěly na počátku
bludiště vaše, podmračné hrady v útesů zmatku,
v oblaků přílivech na štítu skal tam boroví vlaje.
Miluji lesy, borovic hořící stožárné kmeny,
bělostné břízy, halené závojem průsvitné pleny,
s korunou plynnou, pletenou ve prameny.
Miluji houby milostnou děcka i muže vášní,
prašivek kouzla i pokoru zneuznanou,
neznámou říši barev a tvarů nezbádanou,
chudiny pokrm i zvěře, kde krčí se vrahové strašní.
Miluji květy a trávy a nade vše staleté stromy,
titány Flory, bratrstva cedrů, mrskané blesky a hromy,
mudrce věků, vichorů nepřátele,
hmyzů a ptáků i člověka přátele, hostitele.
Z daleka moře mě po větrech každý den zdraví,
oblaky, děti své, posílá, oděné pěnami vln,
blankytem Madonny bělostné plachty své plaví,
vítám je denně, jásavě, radosti pln.
48
Miluji hvězdy. V přírody chrámu věčná ta světla
tajemně mluví o Všudypřítomném,
ztrácím se, znikám v prostoru ohromném,
v mdlobách je tělo a duše do věčna svobodná vzlétla.
Co tu je všude práce a síly a mízy a vření,
tajemství hmoty, proměny, rozvoje, pláče a pění,
jednoho Ducha ve všem tom životě projevení!
Přírodo Matko! svobodě učíš zjařmenou duši.
Vydechnou plíce, zablesknou oči, zvlní se ústa,
rostou mi křídla, srdce mi divoce buší,
rodí se píseň a na ňadrech tvých si výskne a vzrůstá.
Pryč všecka tího, smutku a stesku, bolesti všecka!
Nenávist lidská tam daleko za mnou dusí,
bolest má lekla se, Příroda zhojit ji musí,
k Matce se tulím, ta pofouká, zaváže ránu děcka.
Závodím s větry, se zvěří všude bratrem se cítím,
pohladím kámen, rty smočím vodou, těším se s kvítím.
A již má duše volna a zdráva na dně se plní,
myšlenek moře se klokotem tvůrčím vlní,
perutě duše průsvitné ku hvězdám rostou,
cítím v ráz sílu a s písničkou skřivana prostou
nesu se vysoko vzhůru
do azuru.
49
PÍSEŇ O KRÁLOVNĚ POESII.
Jak se ty myšlénky hlavou tak honí
a ty jich stále jsi osou,
stádo to divokých nezkrotných koní,
ty paseš je nohou bosou.
Kývneš jen hlavičkou kadeřavou,
do měkkých tleskneš dlaní –
hoj! všickni oři hodili hlavou
a řítí se k tobě plání.
Do hřívy zcuchané prstíky noříš,
pasačko mého snění,
na líci růžové červánkem hoříš,
stádo se v beránky mění.
A tvoje hlava, jediná světa,
nic se jí nepodobá,
do bílé hřívy kadeř svou vplétá,
o Kráse myslíme oba.
A tvoje království vesmírem sluje,
blaženě v něm se žije,
po vodách, po zemi, po hvězdách pluje
královna Poesie.
U mojí kolébky jednou jsi stála,
věrnost jsem přísahal tobě,
duše má tvými barvami plála,
erb tvůj ať plá na mém hrobě!
50
KRAJINA V DUŠI.
Svítila země. Polemi šťasten jsem bloudil.
Vzduch, vesmíru tulák, hřál a chladil a proudil,
voněly květy, zpívaly vody a hmyzy,
kameny plály a hořely jako kyzy.
Zrakoma hmyzů jsem všecku tu krásu viděl,
za svoji chudobu, nicotu, bídu se styděl,
z všeho se radoval, nikomu, nikomu nezáviděl!
Jakoby na klíně Tvůrce dítětem nevinným sedím,
nemluvím, nedýchám, a jenom hledím a hledím.
Zázraky vidím, všecko je živé a svaté,
není tu kletby a není tu poskvrny klaté,
všecka ta veleba, nádhera, sláva mě mate.
51
Zdá se mi, v zraky radostná slza se dere,
nestačí pojmouti krásy ty tisíceré,
k Tvůrci se zvedají z klína díkem vzňaté.
Modravé lesy průhlednou mlhou řídnou,
koruny stromů větvičkou kývají vlídnou,
čekám, zda kameny samy očkem tu neprohlídnou – –
Všecko je živé a radostí světla se kmitá,
panensky nové, ač chodím tu každodenně,
divím se omámen krásou čarovné změně,
někdo mi otevřel do duše okénka skrytá.
52
DUŠE PŘÍRODY.
Tam v jeskyni sedíš. Vidím tě ve tvé kráse,
andělské zjevení nehnutě.
Něco ti schází. Nevidím, tuším to v žase:
ukryté perutě.
Co si as myslí, o čem tvé dumají oči?
Nehybně na mě se dívají.
Dvě jsou to hvězdy, celičkým nebem točí,
myšlenky mé tam zpívají.
Nespouštím zraku s tajemné tvojí slávy,
viděním štěstí opilý,
srdce mé chví se, bázeň mi šeptem praví,
že snad mi zmizíš za chvíli.
Duše má vstala, k tobě se nesměle blíží,
poklekla u tvých kolenou,
klade ti na klín hlavu v závratu tíží
a cítí se nesmírně blaženou – – –
Zda-li ji zaženeš? nech jí tu chvíli štěstí,
odejít bylo by mukou –
vidím tvou ruku lehounce dolů se nésti,
pohlaď ji měkoučkou rukou!
53
VESELÁ MYSL.
Veselá mysl, jaký to dar!
přes řeky bolesti skáče,
jiskrných, šťastných očí pár
třpytí se slzami pláče.
Každému v cestu se usměje,
každého pohledem blaží,
srdce se přítulně zachvěje,
rychleji tlouci se snaží.
Veselá mysl jarní je pták,
přeletí sněhy a ledy,
lehounce vzlétne do oblak,
přeletí stesky i bědy.
Na jeho modrých perutích
ryzí se zlato leskne,
a jeho zpěv je jako smích,
dítě když do dlaní tleskne.
54
VČERA A DNES.
Včera jsem na tom místě stál –
Přimrazen zjevením krásy,
tajil jsem dech a ztrnule plál,
svět dán mi byl na pospasy.
Na chvíli čas se mi zastavil,
viděl jsem do dílny Tvůrce,
smutek se ze srdce odplavil,
zamčený ve komůrce.
Chytlo mě několik stromečků
u cesty kresbou svých snětí,
v modru pás’ vánek ovečku,
obláček růžové pleti.
Zorané pole v pozadí,
ohnivou skořicí žhavé,
fialkou stínů prozradí
brázdy své rozbíhavé.
V žlutavém, svítivém obzoru
kobaltem lesy zplály,
v západě v konci prostoru
uhlíkem řeřaví skály.
55
Kouzelné světlo večera
obrysy slévá a mění,
protkává duhy do šera
v tajemném rozechvění.
Nebe se k zemi blíží v důl,
na ňadrech země leží,
země je svatý obětní stůl,
obětí dým k Bohu běží.
Jakoby duše věcí všech
s večerem lámala pouta,
šepoty slyším, modlitby vzdech
z každého přírody kouta.
Nehybně stojím oslněn,
v obrázku vesmír vidím,
v duši své blaženě rozvlněn,
na podiv jdoucím tu lidím.
Sledují vzrušeně žhavý můj zrak,
ve směru jeho hledí:
„Co se tu stalo?“ diví se tak –
Nedávám odpovědi.
Nechápal nikdo by z poutníků,
co se v mé duši děje,
příroda, matka básníků,
v duši mou duši svou leje – –
To bylo včera. Jinak je dnes.
Na témže místě stojím.
Odkud ta prázdnota? pole i les
zmrtvěly, chvím se a bojím.
Do duše sedla tesknota,
rozpjala ku hvězdám křídla
a mé rty jala němota,
nedávných písní sídla.
Všecko má hrůzu spálenišť,
pole mi zavání čmoudem,
vesmír se shroutil v beztvárnou tříšť
a já těch trosek jsem oudem.
Přírodě marně vyčítám,
neslyší stesky mé hluše,
v poušti té smutné vidím se sám,
má se v ní rozlila duše.
56
RADOST A SMUTEK.
Radost, ta se toulá světem,
věčná tulačka,
chvilku sedne, zmizí letem,
zvadne květem,
a jen na mžik zlíbá retem
snílka chudáčka!
Smutek věrně k tobě sedne,
věčně zadumán,
zardělá ti líce zbledne
v chvíli jedné –
věčně s tebou! Kdy se zvedne
smutek, světa pán?
57
PÍSEŇ O BARVĚ ZELENÉ.
Poslyšte děti velikých měst,
oběti kouře a prachu,
o barvě neznámé radostnou zvěst,
královské sestře nachu.
Z klikatých ulic dusivých,
z vysokých, zčernalých domů
pojďte k nám do hor, kde žije smích
a léčivá barva stromů.
Neznáte, co je panenský list,
neznáte nádheru listí,
lákadlo hnizd a kosa hvizd,
vánek když ve snětích svistí.
Hoj naše samety horských luk,
chumáče vonné trávy,
kolik má tonů hudby zvuk,
tolik vás odstínů baví!
58
Hoj to je barva zelená,
nejkrasší z boží duhy,
v zázraky moře vtělena,
domovem zvolila luhy.
Hoj, to je barva zelená,
nejkrasší barva lenu,
z ráje snad samého snesená,
stvořená pro Evu ženu.
Hoj, to je barva kouzelná,
ta choré oči zléčí,
kde rána v srdci smrtelná,
na vzduchu zde jí svědčí.
Neznáte všecku tu nádheru,
přepych mé barvy, mé těchy,
v údolí svedu vás k večeru,
k potůčku v tajemné mechy.
Neznámé spatříte traviny,
motýlky, broučky i larvy,
zelení oblité skaliny,
všecky jsou mojí barvy!
Najdu vám místečka zářivá,
ukrytá v tlumeném tonu,
že bude duše žárliva
na krásu bez úhonu.
Srdce tou barvou se zachvěje,
z prsou chce ven k tomu zlatu,
že sama královna Naděje
krasšího nemá šatu!
59
STROMEČEK.
Ten jediný stromek, tam u cesty,
tak divně má lomené sněti,
má smutek zrazené nevěsty
a vítr mu korunou letí.
A pláně a louky kolkolem – –
Zem olivou žloutne a blýská,
ten jediný stromek můj plápolem
slunce si na listech stýská.
Proč nikdo ho z poutníků neviděl?
proč okolo tvrdě šli slepi?
Jen já jsem se za soucit nestyděl,
za stromeček svojí stepi.
60
CHALOUPKA.
Ó ty má chaloupko na stráni,
poklade můj a těcho,
nesmírných stromů pod bání,
kam chodí spávat echo.
Rok celý chodím okolo,
těším se, až půjdu blízko,
ztajená v listech napolo,
hledám tvá okénka nízko.
Někdy se dvířka rozlítnou,
kolovrat venku hrčí,
přadénka bílá zasvitnou,
za nimi dítě se krčí.
Zelení, stíny sycenou,
bílené trámy se blysknou,
korunou habrů skupenou
linie břízek dvou trysknou.
Zdaleka toužně vyhlédám,
hledám tvou silhouettu,
kytkou tvých obrů se pozvedám
nade stráň v blankytném letu.
61
Už tě mám, stanu, v pozadí
město se střechami blíží,
klášter se věžemi vyzradí
a jak jdu, k tobě se plíží.
Za nimi v dáli modravé
Ostaš se skalnatý šíří,
a celé pozadí mlhavé
v paprscích slunce víří.
K potoku stráň si seběhla,
mateřídouškou stlána,
v pěšince, než si ulehla,
schůdků stem vyšlapána.
Hadinec modrem prokvétá,
řeřicha dole voní,
motýlů hejno oblétá,
na temnu korun se honí.
Najednou štěstí mě zaleje
naivní upřímností,
celičká duše se rozchvěje,
rozzpívá nekonečností!
62
STROM SPASITEL.
Hořela ves a plameny
zoufale lomily rameny,
ve zraku lidí stál šílený děs:
„Ó pomozte, kdo jste kdes!“
Sloup síry a dýmu jde do nebes.
Ve zmatku hynoucích žebráků,
v rozkoši civících diváků
pláč letí do čpících oblaků.
Ve vzduchu krouží démoni
na žhavém pekelném komoni
a od chaty ku chatě ohnivý běs
zkázu a zoufalství nes.
Tam nad srázem poslední chaloupka
jak hromádka setlelé slámy,
a barvu má šedého holoubka
a vymšené bílé trámy.
Sametu nádherou zelený mech
polštářky měkkými na došky leh,
v nich houby sní, zvědavé dámy.
Střecha je samá záplata,
rozsetým šindelem připjata,
sešita travin nití,
a hraničky klestí kolkolem
zarudlých větviček plápolem
chrání jí stařecké žití.
Obrovský javor, věrná stráž,
ku nebi korunu zvedá,
před chatou stojí, kryje ji až,
živlům a zlobě ji nedá.
63
Sotva že stínem okénko zřít,
tabulky v modravém rámku,
blankytných oček jiskrný svit
a tvářiček dětských jamku.
Pekelnou pecí žhaví se vzduch,
vichr se nade vsí točí,
plameny spjaly se v jediný kruh,
k chaloupce oheň jich skočí.
Tu javor hradbou v cestě stál.
„Vari!“ šleh plamen.
„Zpátky!“ strom vál,
a rozpjal svá ramena, staletý král.
Plamen se divoce rozchechtal:
„Ty, metličko, zelený chudáčku,
já dechnu a svléknu tě ze fráčku
a proutky tvé vesele spálím!
jen raději pusť mě k baráčku,
mně plůtkem jsi příliš malým.“
Chaloupka prázdná, opodál
žebrácké ležení ustlal si žal,
děti tam bezmocně kvílí – –
V dusivém kouři zašuměl strom:
„Dříve můj peň i větve zlom,
ušetřil moji korunu hrom,
chata je v bezpečí jistém!
Milá mi sestra ta stařenka,
vyrostla se mnou ta panenka,
každým ji zacloním listem!“
„Nu, tak tedy zhyň, ty šílený!“
Bojují vzteklé plameny,
andělé příšerné zhouby,
ale strom, žárem mučený,
chaloupku objal rameny,
štítem jest vlastní mu loubí.
Soucitná voda, sestra slz,
vlaží mu proudem listnatý trs
na prosbu lkající trouby – –
„Neplačte, děti, dobře je zas,
pohasla pekelná světla,
zkrocen je zúplna zpupný ďas,
radost nám zázrakem zkvetla!“
„Ale náš javor! jak je s ním?“
64
Nevidět pro slzy, kouř a dým.
Zkáza půl koruny zžehla.
Tisíce snětí spáleno,
nahé jest hrdinné rameno
a celé tělo zraněno,
pekla kde bodala jehla.
K chatě strom půlí koruny
zeleným listem šepce,
jako když hraje na struny
třesavá ruka slepce:
„Spasena, přece jen spasena!“
objímá stařenku hebce – –
Jako kříž svatá ramena
Spasitel Strom tu zvedá
a jdu-li kolem, pohled můj
s úctou jej v pozdravu hledá.
65
VRBY.
Pán rolí šel, tak pustou se mi zdála,
však jeho přítomností ožila;
hle, každá vrba jemu vstříc se smála,
když ruka přesvatá ji hladila.
Sed do jich stínu, snil tam dumy tvůrčítvůrčí,
květ otevřel se, kam zrak jeho pad:
když hlédne k nebi, hvězdě cestu určí,
když přivře se, chce všecko usínat.
A vrby k němu shýbaly své palmy,
a šepotaly listů retoma,
svět rostlin dumá tak svých díků žalmy
a modlitbou je květů aroma.
Pán vstal a vznesl se, to nebe celé
se rozzpívalo v bledých oblacích,
a nad vrbami v klenbě rozechvělé
šat jeho tál ve hvězdných vibracích.
66
THUJE.
Skupinou obrovských medvědů
v zahradě sedí thuje,
v nehnutém civí posedu
a vítr do nich duje.
Zelené mechy kožichu
zčechraně, nervosně víří,
funějí v rychlém oddychu,
na hlavách západ jim hýří.
Nalehl větru prudký ráz,
vrcholy těl jim zvrátil,
zašuměl, zahučel trojí hlas,
bručivě pak se tratil.
A znovu vítr doráží,
cuchá jim huňaté šaty,
s divokou rve je kuráží,
pevně však zarostly paty.
Prudce se sněti rozhrnou,
zelené svitne chvojí,
hned ale jehlic obrnou
husté se loubí spojí.
A světlo západu tancuje,
plápolá jejich zády,
obrů tré tiše si notuje
a stařecky kývají brady.
67
ZMUČENÉ VRBY.
Proč jste mi vrby mé zmučili?
radost mou za klášterem!
Krvavé zvedají pahýly,
mrtvy se nepohnou šerem.
Opřená o sloupy kovárna
jediným žhavým plá okem,
a mých vrb těla beztvárná
katanů chvějí se krokem.
Nesmírné olše u vody
sesterským pláčem šumí,
neznámou řečí přírody
šeptají, vzlykot tlumí.
Kde jsou ty sněti divoké,
ramena křivolaká,
chumáče listů vysoké,
vějíře, v nichž se smráká?
Proč jste mi vrby mé zničili?
Bolest má šíří se polem,
stesky vrb do mne se přelily
a příroda rozumí kolem.
68
PÍSEŇ.
Kvetla růže v světa sadě,
kvetla Boží na zahradě,
vánek z dáli vál.
„Komu, růže, kveteš, komu,
v stínu keřů, v chladu stromů
města opodál?“
„A já zkvetla v Boží dlani,
nevím, vánku, nevím ani,
komu pro radost.
Do slunce se vzhůru dívám,
o věnečku myrty snívám,
dýšu nevinnost.“
69
BŘÍZA.
Na stráni vysoko bříza stála,
v daleku modral se hvozd,
na jeho indigu bělobou hrála,
větvema dvěma k nebi se pjala
a já k ní vzduchem pjal most.
Zatiklo jaro, na černu lesa
pozvedla žlutavý chvost,
pukala kůra, temnělo listí,
rozstříklý chochol vzrost.
Kterak se pyšnila větříkům teplým,
volala na sosny v dál,
šeptala, šuměla pozdravy ptákům
a já tu v obdivu stál!
Ale když v podzimu žloutnulo listí,
zrudnulo v plamenný keř,
na tyči bílé svítilo dlouho
v přírody stárnoucí šeř.
Padaly lístky, zlatistá zdoba,
vítr je rozvanul v důl,
větve dvě holé nechala zloba,
zalkala bříza, ubohá roba,
a mojí duše půl.
70
OKNO.
Hleděl jsem z okna k východu posluněnému.
Slavný byl západ, živoucím ohněm mluvil.
Přes zahrad klíny, zalité stíny, jsem letěl
k širému poli, v podzimu rozoranému.
Přede mnou táhly se brázdy, zvlněné moře,
hnědavé hroudy zplanuly řeřavým uhlem,
doutnají uvnitř, sypou se rozlitou krví,
výhní je lán, tak celičký do dálky hoře.
Ztrnulý stojím, oslněn krásou hroudy.
Plamenem nitra vzhořela veškerá země – –
Vrcholy thují sienně řeřaví zlatem,
trhané břízy jsou polity světla proudy.
Slunce a ohně, oblaků svítivé hrady!
Pomalu hasne nádhera barev a světel,
zmrtvěly břízy, vychladly pole strusky,
mrtvo je zase, dole i nahoře všady.
Nehybně stojím v prostranném okně stranou:
resedy voní, chumáče chrysanthem svítí,
od stropu barokní kaditelnice visí,
kaktus v ní bují, krvavé květy planou.
Zelená záclonka hedbávím matně svitá,
úponky tenké Madonnu ovíjejí,
z lomených svícnů pradědů vzrůstají svíce,
lampička růžová do temna plaménkem kmitá.
Temno jen dýchá. V duši mé ještě to doutná:
řeřavé hroudy k srdci se bolestně tlačí –
bolest vší země tak výmluvně mluví tu ke mně,
mé srdce zní resonancí, vesmíru loutna.
71
U HŘBITOVA.
Okolo hřbitova dvojatou řadou
stoleté lípy stíny své kladou,
a věčné ticho svatého pole
snoubí se s města šuměním dole.
Dumavé zahrady, za domy skryté,
táhnou se toužebně v zeleni syté,
dvorečky nízké, omšené zídky,
porostlé mechem a podzimu kvítky.
V pozadí střechy se do řady táhnou,
zmateně, spleteně sem tam se nahnou,
rudé a šedivé, s komíny, s vížkou,
shrbené, stlačené staroby tížkou.
A kouzlo večera všecky je krášlí,
ozáří barvami půvab jich zašlý,
nuance ztišená červánky splývá,
písničkou prabáby tlumeně zpívá.
Okolo hřbitova za znění zvonů
toulám se loudavě v zakletí tonů,
červánky zhasly, hvězdy tři zplály,
volaly, zvaly mě v nesmírnou dáli.
72
ZAHRADY.
Zahrady, zelené zahrady!
Z okna se na ně dívám
přes keřů kytky a záhonů ráj
k dalekým lesům a nivám.
Na pravo hřbitov, zelený sad,
s alejí břiz mi kývá
a z mojich thují zašumí
ozvěna zádumčivá.
Nevidět křížů, omšená zeď,
břečtanem vždycky živá,
staletým mechem, otcem trav,
barvitě, žíhaně stlívá.
Prosvítil večer, v obrysy slil
břízy i jehlance thují,
modravým nebem s fialek snem
žlutavé obláčky plují.
Tmí se a chladne, hřbitova kout
zaplanul rudými světly,
do temna stínů vsadil je kdos,
jakoby máky kvetly.
Chocholy bříz se houpají výš,
jakby kdos pozdravem kýval
do dálky dnu, jenž odchází,
by v nebesích odpočíval.
73
SVÍZEL SYŘIŠŤOVÝ.
(GALIUM VERUM.)
Příteli O. B.
Vidím tvůj úsměv radostný, blažený,
vyčarovaný,
když jsem ti utrhl žluté ty plameny,
příteli, kvítek tvůj zamilovaný.
S večerem tměla se cesta i okolí,
doutnaly hroudy,
na mezi svítily ohnivé chocholy,
jiskrami křížků ty dýchaly troudy.
Vzal jsi ten svízel a láskal ho pohledem,
samoty druha,
vlna to vytryskla ztajená pod ledem,
vzpomínka nevinná, radosti vzpruha.
Z minula kytka nám svízele kynula
chumáčem zlatým,
v jiný kraj vzpomínka lehounce plynula
přátelství proudem svatým.
Jaroměřice.
74
DO PAMÁTNÍKU.
Écoutez la chanson – –
Paul Verlaine.
Poslyšte píseň, vítr svál
ji v náhodnou vaši cestu,
stavil se v letu, letěl dál,
nebyl to větrů severních král,
osení vůni nes k městu.
Do vašich zavál kadeří,
ochladil bílé čelo,
zavoněl douškou mateří
a z jeho šepotu znělo:
Z života líchy voní chléb,
v blankytu zaleť tůně,
zamlč se, uslyšíš křídel tep,
po kterých duše stůně.
Nová Říše.
75
VĚRNOST.
Je dobře tomu, kdo zbyl na posled...
Sta lidí prošlo duší,
je přivedla radost i bolest i svět,
ti hřejí, ti srdce kruší.
A znenáhla všecko uvadá,
list po listu zvolna opadá
a do duše studeně prší – – –
Už spadlo všecko. Lístek poslední
tam na větvi hyne hlady
a svítí v něm světlo polední
a krvavou jiskrou srší.
Je pusto kolem, poslyš, pohledni! – –
„Ty, ty jsi zbyl tady?“!
76
POHÁDKA O MÉ DUŠI.
Veliká louka s nečetným kvetoucím okem.
Beránek bílý se prochází samojediný
zahradou travin tichým, neslyšným krokem.
Ó jak je bílý! rděly se kopretiny,
bělostné hvězdy jejich jsou jako stíny
i bavlnkové chmýří trav nade břehem
rdělo se studem před jeho živým sněhem.
V zeleň se chýlí, nezlomí travin klasy,
ale kam vstoupí, jakoby vidění krásy:
nový květ tryská, novou hned rozlévá vůni,
neznámou lidem, jen anděl ji zná v nebes tůni.
A zvedne-li Beránek hlavu a dívá se v dáli,
tam zmizel hned obzor a dálky se bez konce zdály – –
Hlas jeho hlasem byl stařenky tiché a bílé,
pohádky šepotá nové a roztomilé.
A není jich konce – – neznámé, svaté zvěsti – –
I nazval jsem toho Beránka: Nebeské Štěstí.
77
PES.
II.
Dva kněží byli, v horské faře žili,
dva samotáři, jací nejsou dnes.
Ti spolu snili, poupě a květ bílý,
a s nimi třetí živý: němý pes.
Ven nevycházel starší, zádumčivý,
jej oheň dobroty tak v srdci hřál,
že netoužil ven na svět zimomřivý,
že raněn kdys, to srdce ukrýval.
A druhý bratr synem byl mu spíše,
to básník byl a uměn milenec,
vše miloval, co Božím dechem dýše,
a po vší kráse žíznil, nadšenec.
Čas míjel dál – Ti dva tak spolu srostli,
že jedna míza v dvojí vešla květ,
a v sobě žili, stále snili: dost-li
se milují, ač mlčel o tom ret.
Jen starý pes jim jediným byl druhem.
Byl moudrý tak, on zrakům rozuměl,
v jich žití přísném, odříkání tuhém,
jim vyhověl, jak nikdo neuměl.
Den celý věrně na okně jim sedal
a v jejich dumy němě naslouchal,
vždy čekal, kdy zrak v bolu soucit hledal,
vždy vyl, když cizí na dům zabouchal.
78
Lid drsný byl v tom vábném horském kraji,
čím plýtval kraj, to neměl chudý lid,
vděk neznali ti kněží ve svém taji
a nevděk nejvíc znal je poranit.
Dvě citlivky to byly, rozpínaly
své listy vonné v lásky roznětí,
však tisíckrát se v křeči sbalovaly,
když rána padla v jejich rozpjetí.
Dvě citlivky! Je smutek rosou vlažil
a půdou jejich byla samota,
žár slunce vlastního jich sněti blažil
a ovocem jich byla dobrota.
Jen třetí němý, pes, žil v jejich stínu,
ten mlčky mluvil okem vděčnosti!
tvor chvíle jen a naprostého zhynu
přec hovoříval ústy věčnosti – –
Vším byl ten pes jim v jejich odloučení,
s ním mazlili se jako s dítětem,
on tiše hleděl k jejich zarmoucení
a vděčně k jejich práce obětem – –
A ten pes pošel!... Byl to Velký Pátek.
V ten den jen Spasitel sám umírá – –
Ó padl žel a padl v dům jich zmatek:
kam, kam ten pes se náhle ubírá?
Den celý chodili kol toho tvora – –
Už ležel jen – už jenom umíral
a velkým zrakem jiskra žití chorá
v něm plakala – – Kam, kam se ubíral?
Zmlk’ starší zcela. Odcházel a chvílí
se vracel zas – – Ó děsný byl to žal!
slov neměl víc a bál se ještě, smí-li
to říci: kterak psa tak miloval – –
A mladší stranou v slzy vybuch náhle,
a věděl: Kterak starší trpí druh!
Ó jak tím trpěl! v jeho duši spráhlé
v tom soucitu sám věčný slzel Bůh.
A pošel pes. – Kam jde? Kam šel? Kdo ví to?
Jej zakopali spolu v zahradě,
dva, sami... Slz tam bylo rozelito,
až krví kouřilo to v západě.
Machov.
79
BŮH.
K jednomu modlím se Bohu,
jak dovedu a jak mohu,
jak On mi dal lásku a vlohu.
A modlitba má se mění,
a mění se žalmů mých pění,
jak roste božích věcí pochopení.
MněMě lákala hloubka i výška i věda,
v nich tonul jsem, mizel jsem, běda,
tak trosečník záchranu hledá – – –
A čím více rostla má odvaha v pýchu
a žádost po vědě se rovnala hříchu,
tím více jsem sobě byl k smíchu.
I klekl jsem znovu
u pýchy své rovu,
v zem, matku svou, ptáčetem klovu.
80
A slyším ji mluvit, jako v snách:
,Prach jsi byl, synu, prach budeš, prach,
jen duše tvá visí na hvězdách!
Tak jako já okolo slunce kroužím
a v něm se hřeju a po něm toužím,
tak pokloň se Bohu a řekni: Sloužím!‘
Dech matky mně do duše dýchl,
já ztichl,
a zlomen v své pýše jsem vzdychl:
„Ty, praduše všeho, jedna a trojí,
Ty, Duchu, jenž Otce a Syna pojí,
hleď na lidskou podobu svoji!
Miluji všecko, co v čase jsi stvořil,
zem, moře, vzduch, bych všude se kořil,
jdu tiše, bych dílo tvé nepobořil!
Já vyhnu se květu i mravenci v cestě,
jdu nábožně hvozdem, cestu si klestě,
zřím všude své bratry i v poli i v městě – –“
Tu jakoby tvůrčí Duch zavál mi v oči,
já prohlédl bleskem a kam noha vkročí,
v každičkém prášku teď tvor Boha zočí.
81
NON NOBIS DOMINE, NON NOBIS, SED
NOMINI TVO DA GLORIAM!
Velehrad, slovanských národů kathedrála.
Má lidská postava co v jejím nitru stála,
jak duše má se choulila a bála!
ji k zemi drtila ta hudba, která hrála.
Tvor klesl ubohý, vždyť dvě má kolena,
jež před Pánem tak nevýslovně tíží!
jen chladná, tvrdá zem je táhne. – Klekni sem,
jsi z hroudy jen! – Ó jak ta pouta víží!
A shroucen v lavici a v davu venkovanů,
jsem všecky brány své otevřel svému Pánu:
Pojď, Věčný, chvíle jsem a stín jen okamžiku!
Tu sedl k varhanám kdos velký z prosebníků,
vše jezy rozpustil, všem proudům strhal dvéře,
a chorál vítězný a hymnus věčných díků
se řítil dolů v chrám a rostl v blahém vzlyku,
až všecko zaplavil v své rajské atmosféře.
Ó proudy obrovské! Z hvězd samých snad se řítí,
jak pramen Mojžíšův, když chmurnou ranil skálu,
a všecky údy mé tu děsnou sprchu cítí,
jak vody ohnivé se hrnou v kathedrálu.
Já hynu, moje nic v tom tvůrčím taje hluku,
ty proudy do duše se valí Niagarou,
to oblak odvěčný se rozlil nad Saharou,
a krutý, nedbá nic na lítosti mé muku.
Ó žízni duševní, ó palčivosti zvuků!
V ráz cítím: na mě jen ta potopa se řítí,
to nejsou vody již, jsou slzy, krupobití.
Jak tlukou bolestně, v nich není slitování,
jen bijí, bičují a znova zase raní, –
co ve mně smrtného, jich ničí bubnování.
Trp, pyšný, skláněj se, Pán chce jen milování – –
82
[83]
A náhle, jako blesk by třesk až duše ke dnu,
tu pravdu velikou, tu pravdu vidím jednu:
Ne nám, ne, Pane, nám, jen Jménu Tvému slávu!
V tom světle nadzemském mi světla země zhasla,
a zbičována tak, má duše nahá žasla:
Čím je náš život dnes? jen honbou za vavřínem,
jen honbou šalebnou, jež klamným pádí stínem
za chvilkou úspěchu, za tleskem lidských dlaní
a Jméno Nejvyšší je skryto v pohrdání.
Ó běda! povstal červ a před svým křičel Pánem,
ó běda, křičel červ a leza světa lánem
snil sněním gigantů a volal: Já jsem pánem!
když hroudu mravenčí vší svojí proryl silou,
tu ustal spokojen a silou svojí zbylou
dál volal v okolí: Svět celý mým je stanem!
Své jméno nicotné pěl, křičel do čtyř větrů,
to slavil písněmi a věnčil gloriolou,
na lůžku z vavřínů smál Kristu se i Petru
a stavěl pomníky a trůnil pod kupolou.
Tu Jméno Věčného zřel v svatém písmu hvězd – –
jsa slep on oslep zas, neb spletí jeho cest
to Jméno zářilo mu přebolestným světlem,
ač hřálo, vonělo a pělo v luhu zkvetlém,
Je Věčnost šeptala, je zpíval Ráj i Betlem.
Ach, bolest výčitky mě ještě více drtí:
Zda nejsi červem tím, ty bídné sousto smrti? – –
Dál hřímal chorál, dál, však očistnou byl lázní
a duši zmučenou teď svatou sílil bázní.
Já plakal.
Proudy slz se s proudy tonů slily,
ó kterak těšily, ó kterak lahodily!
vždyť Pán můj Láska jest a žhavý Jeho vjezd
byl plný útěchy a světla věčných hvězd!
85
BÁSNÍKU
VILÉMU BITNAROVI,
příteli milému
oddaný
S. Bouška
Police n/M 13. 3. 1904.
[86]
OBSAH.
I. Moře.
Nový život9
Má láska11
Tlukot srdce13
Má píseň14
Jen to nekonečno15
Smutek16
Ve výši17
Cypřiše19
Vidění20
V pobřežní hospodě 22
Západ23
Nálada24
Touha25
Tušení26
Moře a Slunce27
Pes I.28
Radost30
Řasa31
Lastura34
Bouře36
Písně v horách38
Po letech40
II. Země.
In memoriam43
Símě bolesti45
Příroda Matka47
Píseň o Královně Poesii50
Krajina v duši51
Duše přírody53
Veselá mysl54
Včera a dnes55
Radost a smutek57
Píseň o barvě zelené58
Stromeček60
Chaloupka61
Strom spasitel63
Vrby66
Thuje67
Zmučené vrby68
Píseň69
Bříza70
Okno71
U hřbitova72
Zahrady73
Svízel syřišťový74
Do památníku75
Věrnost76
Pohádka o mé duši77
Pes II.78
Bůh80
Non nobis Domine82
[87]
OBRAZY, VIGNETTY A LINKY MALOVALI A KRESLILI:
František Bílek str. 83
Viktor Förster str. 13 15 24 26 31 46
A. Hofbauer str. 57
Bohumil Jaroněk titulní list str. 41
Václav Jícha str. 43
A. Kašpar str. 78
Franta Kaván str. 38 47 51 55 58 66 80
Václav Luňáček str. 18
Antonín Runié str. 9
K. Z. Wellner str. 10 11 12 35 36 45 52 65 67 69 72 77
Zdenka Vorlova str. 16 75
S. Bouška (mořské řasy) 7 14 17 32 (příloha) 37 a 53
[88]
[91]
DOTISKNUTO V KNIHTISKÁRNĚ
DRUŽSTVA V HRANICÍCH LÉTA
PÁNĚ MCMIV NA DEN SVATÉHO
KONRÁDA.
E: tb; 2004
[92]