STROM SPASITEL.

STROM SPASITEL.
Hořela ves a plameny zoufale lomily rameny, ve zraku lidí stál šílený děs: „Ó pomozte, kdo jste kdes!“ Sloup síry a dýmu jde do nebes. Ve zmatku hynoucích žebráků, v rozkoši civících diváků pláč letí do čpících oblaků. Ve vzduchu krouží démoni na žhavém pekelném komoni a od chaty ku chatě ohnivý běs zkázu a zoufalství nes. Tam nad srázem poslední chaloupka jak hromádka setlelé slámy, a barvu má šedého holoubka a vymšené bílé trámy. Sametu nádherou zelený mech polštářky měkkými na došky leh, v nich houby sní, zvědavé dámy. Střecha je samá záplata, rozsetým šindelem připjata, sešita travin nití, a hraničky klestí kolkolem zarudlých větviček plápolem chrání jí stařecké žití. Obrovský javor, věrná stráž, ku nebi korunu zvedá, před chatou stojí, kryje ji až, živlům a zlobě ji nedá. 63 Sotva že stínem okénko zřít, tabulky v modravém rámku, blankytných oček jiskrný svit a tvářiček dětských jamku. Pekelnou pecí žhaví se vzduch, vichr se nade vsí točí, plameny spjaly se v jediný kruh, k chaloupce oheň jich skočí. Tu javor hradbou v cestě stál. „Vari!“ šleh plamen. „Zpátky!“ strom vál, a rozpjal svá ramena, staletý král. Plamen se divoce rozchechtal: „Ty, metličko, zelený chudáčku, já dechnu a svléknu tě ze fráčku a proutky tvé vesele spálím! jen raději pusť mě k baráčku, mně plůtkem jsi příliš malým.“ Chaloupka prázdná, opodál žebrácké ležení ustlal si žal, děti tam bezmocně kvílí – – V dusivém kouři zašuměl strom: „Dříve můj peň i větve zlom, ušetřil moji korunu hrom, chata je v bezpečí jistém! Milá mi sestra ta stařenka, vyrostla se mnou ta panenka, každým ji zacloním listem!“ „Nu, tak tedy zhyň, ty šílený!“ Bojují vzteklé plameny, andělé příšerné zhouby, ale strom, žárem mučený, chaloupku objal rameny, štítem jest vlastní mu loubí. Soucitná voda, sestra slz, vlaží mu proudem listnatý trs na prosbu lkající trouby – – „Neplačte, děti, dobře je zas, pohasla pekelná světla, zkrocen je zúplna zpupný ďas, radost nám zázrakem zkvetla!“ „Ale náš javor! jak je s ním?“ 64 Nevidět pro slzy, kouř a dým. Zkáza půl koruny zžehla. Tisíce snětí spáleno, nahé jest hrdinné rameno a celé tělo zraněno, pekla kde bodala jehla. K chatě strom půlí koruny zeleným listem šepce, jako když hraje na struny třesavá ruka slepce: „Spasena, přece jen spasena!“ objímá stařenku hebce – – Jako kříž svatá ramena Spasitel Strom tu zvedá a jdu-li kolem, pohled můj s úctou jej v pozdravu hledá. 65