VIDĚNÍ.

Sigismund Bouška

VIDĚNÍ.
Mně zdálo se, že nejsem nikomu víc drahým: já stal se žebrákem a na břehu moře stál před majestátem věčného království schudlý a bídný dvakráte víc než jindy. Své srdce vzal jsem v chvíli zoufalé a vrh je do vln prudkým obloukem. Jak střela letělo, spěl k nebi jeho let a zvolna klesalo a chvělo, třáslo se: to byly červánky, jak rudá jeho krev se vzduchem rozstříkla a do vln kapala, jak v slunce západu když žhavá hvězda dne se tratí v hlubinách. Ba zasyčel ten proud, když horké srdce mé tam kleslo náhle v konci oblouku a vlna zčeřila se jako parami... 20 A ticho bylo. Sám jsem mrtvě stál. Jen vítr vál, šel z dáli, táhl v dál. A moře hučelo, to pláč byl vlídných vln. Co to? ó změno nových chvil! můj zrak je náhle slzí pln, mně hořko, líto jest... proč jsem to učinil? A projel mně blesk a mráz, svět zmizel v ráz, kdos stojí vedle... Kdo to as? Zjev bílý, duše skvělá... Ó jak se třásla, jak se chvěla! a šeptala mi mrtvě ubledlá: – Cos učinil? já všecko zahledla, vždyť já je tolik chtěla! – 21