KRAJINA V DUŠI.

Sigismund Bouška

KRAJINA V DUŠI.
Svítila země. Polemi šťasten jsem bloudil. Vzduch, vesmíru tulák, hřál a chladil a proudil, voněly květy, zpívaly vody a hmyzy, kameny plály a hořely jako kyzy. Zrakoma hmyzů jsem všecku tu krásu viděl, za svoji chudobu, nicotu, bídu se styděl, z všeho se radoval, nikomu, nikomu nezáviděl! Jakoby na klíně Tvůrce dítětem nevinným sedím, nemluvím, nedýchám, a jenom hledím a hledím. Zázraky vidím, všecko je živé a svaté, není tu kletby a není tu poskvrny klaté, všecka ta veleba, nádhera, sláva mě mate. 51 Zdá se mi, v zraky radostná slza se dere, nestačí pojmouti krásy ty tisíceré, k Tvůrci se zvedají z klína díkem vzňaté. Modravé lesy průhlednou mlhou řídnou, koruny stromů větvičkou kývají vlídnou, čekám, zda kameny samy očkem tu neprohlídnou – – Všecko je živé a radostí světla se kmitá, panensky nové, ač chodím tu každodenně, divím se omámen krásou čarovné změně, někdo mi otevřel do duše okénka skrytá. 52