VČERA A DNES.

VČERA A DNES.
Včera jsem na tom místě stál – Přimrazen zjevením krásy, tajil jsem dech a ztrnule plál, svět dán mi byl na pospasy. Na chvíli čas se mi zastavil, viděl jsem do dílny Tvůrce, smutek se ze srdce odplavil, zamčený ve komůrce. Chytlo mě několik stromečků u cesty kresbou svých snětí, v modru pás’ vánek ovečku, obláček růžové pleti. Zorané pole v pozadí, ohnivou skořicí žhavé, fialkou stínů prozradí brázdy své rozbíhavé. V žlutavém, svítivém obzoru kobaltem lesy zplály, v západě v konci prostoru uhlíkem řeřaví skály. 55 Kouzelné světlo večera obrysy slévá a mění, protkává duhy do šera v tajemném rozechvění. Nebe se k zemi blíží v důl, na ňadrech země leží, země je svatý obětní stůl, obětí dým k Bohu běží. Jakoby duše věcí všech s večerem lámala pouta, šepoty slyším, modlitby vzdech z každého přírody kouta. Nehybně stojím oslněn, v obrázku vesmír vidím, v duši své blaženě rozvlněn, na podiv jdoucím tu lidím. Sledují vzrušeně žhavý můj zrak, ve směru jeho hledí: „Co se tu stalo?“ diví se tak – Nedávám odpovědi. Nechápal nikdo by z poutníků, co se v mé duši děje, příroda, matka básníků, v duši mou duši svou leje – – To bylo včera. Jinak je dnes. Na témže místě stojím. Odkud ta prázdnota? pole i les zmrtvěly, chvím se a bojím. Do duše sedla tesknota, rozpjala ku hvězdám křídla a mé rty jala němota, nedávných písní sídla. Všecko má hrůzu spálenišť, pole mi zavání čmoudem, vesmír se shroutil v beztvárnou tříšť a já těch trosek jsem oudem. Přírodě marně vyčítám, neslyší stesky mé hluše, v poušti té smutné vidím se sám, má se v ní rozlila duše. 56