SÍMĚ BOLESTI.

SÍMĚ BOLESTI.
Neznámý někdo do srdce símě mi hodil, pohasla světla, tajemný život znenáhla v něm se rodil, kořínků spleť se v žíly a cévy vpletla. Veliká tíha a tíseň mě drtí a tíží, býlí to bují, klesám a kořeny zrádné nohy mi víží, v haluzích trysklých studené vichory dují. Studeným proudem divoký rej ten hučí, jaká to jízda! napjaté struny v duši se třesou a zvučí, šíleným pláčem více a více to hvízdá. Bolest mě přemohla, prorostla, pronikla zcela, bylina zrádná, myšlenku každou zajmout a polapit chtěla – – Uniknout? prchnout? v zajetí naděje žádná. Ssaje mou krev, – již v ohnivých květech pučí, příšerné máky! dusí můj výkřik a v němotách mých mě mučí, s děsem se blíží šílené její zraky – – – O pomoc volám udušen trnitou spletí, šíji mi zdrhá – v tom bílá ruka neznámá s hůry sletí, krvavé květy pomalu láme a trhá. Vydech jsem opět – Postava světlá, bílá ke mně se shýbá, kořeny strhla, trny mně uvolnila, šílenství prchá a Milost mě na čelo líbá – – 45 Kterak mi nově vykvetla příroda celá, stvoření nové! jaká to moc mně zraky teď otevřela, duše je volná a v nesmírno světů plove! Všecko mi zpívá, všecko mi duhami hoří, oživly věci, poutník jsem země a tulák jsem všechněch moří, Radost si nesu čistou, ptáka v své kleci. Vesmír mi zpívá linií, barvou a vůní, nic nespí hluše, v moři i zemi, v nebi i větrech trůní omládlá, dětská, radostná moje duše! 46