NON NOBIS DOMINE, NON NOBIS, SED
NOMINI TVO DA GLORIAM!
Velehrad, slovanských národů kathedrála.
Má lidská postava co v jejím nitru stála,
jak duše má se choulila a bála!
ji k zemi drtila ta hudba, která hrála.
Tvor klesl ubohý, vždyť dvě má kolena,
jež před Pánem tak nevýslovně tíží!
jen chladná, tvrdá zem je táhne. – Klekni sem,
jsi z hroudy jen! – Ó jak ta pouta víží!
A shroucen v lavici a v davu venkovanů,
jsem všecky brány své otevřel svému Pánu:
Pojď, Věčný, chvíle jsem a stín jen okamžiku!
Tu sedl k varhanám kdos velký z prosebníků,
vše jezy rozpustil, všem proudům strhal dvéře,
a chorál vítězný a hymnus věčných díků
se řítil dolů v chrám a rostl v blahém vzlyku,
až všecko zaplavil v své rajské atmosféře.
Ó proudy obrovské! Z hvězd samých snad se řítí,
jak pramen Mojžíšův, když chmurnou ranil skálu,
a všecky údy mé tu děsnou sprchu cítí,
jak vody ohnivé se hrnou v kathedrálu.
Já hynu, moje nic v tom tvůrčím taje hluku,
ty proudy do duše se valí Niagarou,
to oblak odvěčný se rozlil nad Saharou,
a krutý, nedbá nic na lítosti mé muku.
Ó žízni duševní, ó palčivosti zvuků!
V ráz cítím: na mě jen ta potopa se řítí,
to nejsou vody již, jsou slzy, krupobití.
Jak tlukou bolestně, v nich není slitování,
jen bijí, bičují a znova zase raní, –
co ve mně smrtného, jich ničí bubnování.
Trp, pyšný, skláněj se, Pán chce jen milování – –
82
[83]
A náhle, jako blesk by třesk až duše ke dnu,
tu pravdu velikou, tu pravdu vidím jednu:
Ne nám, ne, Pane, nám, jen Jménu Tvému slávu!
V tom světle nadzemském mi světla země zhasla,
a zbičována tak, má duše nahá žasla:
Čím je náš život dnes? jen honbou za vavřínem,
jen honbou šalebnou, jež klamným pádí stínem
za chvilkou úspěchu, za tleskem lidských dlaní
a Jméno Nejvyšší je skryto v pohrdání.
Ó běda! povstal červ a před svým křičel Pánem,
ó běda, křičel červ a leza světa lánem
snil sněním gigantů a volal: Já jsem pánem!
když hroudu mravenčí vší svojí proryl silou,
tu ustal spokojen a silou svojí zbylou
dál volal v okolí: Svět celý mým je stanem!
Své jméno nicotné pěl, křičel do čtyř větrů,
to slavil písněmi a věnčil gloriolou,
na lůžku z vavřínů smál Kristu se i Petru
a stavěl pomníky a trůnil pod kupolou.
Tu Jméno Věčného zřel v svatém písmu hvězd – –
jsa slep on oslep zas, neb spletí jeho cest
to Jméno zářilo mu přebolestným světlem,
ač hřálo, vonělo a pělo v luhu zkvetlém,
Je Věčnost šeptala, je zpíval Ráj i Betlem.
Ach, bolest výčitky mě ještě více drtí:
Zda nejsi červem tím, ty bídné sousto smrti? – –
Dál hřímal chorál, dál, však očistnou byl lázní
a duši zmučenou teď svatou sílil bázní.
Já plakal.
Proudy slz se s proudy tonů slily,
ó kterak těšily, ó kterak lahodily!
vždyť Pán můj Láska jest a žhavý Jeho vjezd
byl plný útěchy a světla věčných hvězd!
85
BÁSNÍKU
VILÉMU BITNAROVI,
příteli milému
oddaný
S. Bouška
Police n/M 13. 3. 1904.
[86]
OBSAH.
I. Moře.
Nový život9
Má láska11
Tlukot srdce13
Má píseň14
Jen to nekonečno15
Smutek16
Ve výši17
Cypřiše19
Vidění20
V pobřežní hospodě 22
Západ23
Nálada24
Touha25
Tušení26
Moře a Slunce27
Pes I.28
Radost30
Řasa31
Lastura34
Bouře36
Písně v horách38
Po letech40
II. Země.
In memoriam43
Símě bolesti45
Příroda Matka47
Píseň o Královně Poesii50
Krajina v duši51
Duše přírody53
Veselá mysl54
Včera a dnes55
Radost a smutek57
Píseň o barvě zelené58
Stromeček60
Chaloupka61
Strom spasitel63
Vrby66
Thuje67
Zmučené vrby68
Píseň69
Bříza70
Okno71
U hřbitova72
Zahrady73
Svízel syřišťový74
Do památníku75
Věrnost76
Pohádka o mé duši77
Pes II.78
Bůh80
Non nobis Domine82
[87]
OBRAZY, VIGNETTY A LINKY MALOVALI A KRESLILI:
František Bílek str. 83
Viktor Förster str. 13 15 24 26 31 46
A. Hofbauer str. 57
Bohumil Jaroněk titulní list str. 41
Václav Jícha str. 43
A. Kašpar str. 78
Franta Kaván str. 38 47 51 55 58 66 80
Václav Luňáček str. 18
Antonín Runié str. 9
K. Z. Wellner str. 10 11 12 35 36 45 52 65 67 69 72 77
Zdenka Vorlova str. 16 75
S. Bouška (mořské řasy) 7 14 17 32 (příloha) 37 a 53
[88]
[91]
DOTISKNUTO V KNIHTISKÁRNĚ
DRUŽSTVA V HRANICÍCH LÉTA
PÁNĚ MCMIV NA DEN SVATÉHO
KONRÁDA.
E: tb; 2004
[92]