PES.
I.
Po břehu letěl jsem, vítr přede mnou, vítr za mnou.
Plášť se zdouval a šlehal mě v každičkém kroku a šuměl,
jediný pohyb vedle mé bytosti důvěrný, sdílný.
Na levo moře, pod nohou písek, na pravo stráně.
Po svahu sříznutém v písečnou řeku, kaménky setou,
chumáče křovin se do výše drápou a sedají cestou,
místy jen strom se vytáhnul k výši, osiřelý.
Ku předu letím. Proťata bystřiny trhanou kresbou,
prosvitla stráň, sta obrovských listů, jak deštníky žluté
v průvodu stinném k moři se blíží nad blýskavou stružkou,
v tratoli dole v písku v ostré se rozběhly trávy.
O závod s větrem, rozkoší běhu poháněn, letím,
bezúčelně, v před jenom, v před!
Jak tleskají vlny!
Jakoby počítal, jedna se za druhou překotně válí,
narazí v písek, rozhodí svoje kruhy a pěnou
postřikne kamení, zašumí, ztichne a vpije se do dna.
V dáli jen ohnivá zrcadla tisíci sluncí hoří.
Vrány v lomených křivkách vylétly krákorajíce.
Ztemněly kře, v nich žlutavých květů chumle se shlukly.
Oblaků cáry vysoko nade mnou v modru se tříští.
Na břehu pusto. Není tu duše, živly jen mluví.
Země se mění. Kaménků pestrých miliony
posely písek divoce, paletu postříkanou,
žíhané, měňavé, snesené ze všech zámořských koutů,
vymleté z hlubin, do žlutých písků rozházené,
v bizarní směsici lidstva hlavního města.
Spěchám, vlny s rozběhem prudkým vrážejí na břeh,
udýchány přiletí, rozfouknou oblouky třásní,
zasyčí, zamísí se a řídnou a mizejí v písku – –
Hle, z moře k hoře plíží se balvany, obludy mořské,
divoké barvy hýří na jejich zdvižených hřbetech,
podmořské stádo vyhřívá se na žluti písčin.
Probíhám chtivě křivolakými uličkami,
po skalách šlapu, s balvanu v balvan radostně skáču,
mramory svítí, hlazené oblázky matně se lesknou...
Hranatá skaliska posupně v dáli v cestu se staví – –
28
Co to? v široké ploše písečné opravdu zvíře!
Skrčené leží, jakoby ku skoku přichystáno,
nepohnutě, zdá se, hledí do tváře vlnám.
Volněji jdu – tam leží! – Plížím se po špičkách k němu – –
Opravdu? – Pes! tak nehnutě – jak jsem se zachvěl! – Pošlý!
A jak tu leží! Na předních prackách ztulenu tlamu,
jakoby čekal, v tříštící pěny se dívá a čeká.
Legendu tkám si: Do dáli přes moře pán mu snad ujel,
zpozdil se pes a přiběhl v šíleném strachu a větřil,
ku samým vlnám hnal se a do noci vyje a skučí,
burácí bouře, vichorem šlehané vlny ječí,
orchestrem jejich sténá věrného zvířete vytí – –
Scepeněl pes – – A poznovu mráz mě studeně projel.
Můj to byl pes! ta podoba neklame! u moře tady!
Před lety měl jsem takého, stříbřitého mopsa,
hedbávné srsti měkké, mazlivě rozkošnické.
Psa jsem měl v době, kdy jsem nenáviděl lidi.
Ne, kdy jsem prchal před nimi, jakobych dotkl se rány.
Palčivě třásla se, samotu volala, samotu chtěla.
Vším mi byl tehdy věrný můj pes, ten věrnosti symbol!
Náhradu za vši ztracenou věrnost a ránu, jež zela.
Láskal jsem ho jako miláčka, mluvil s ním, žvatlal.
Po horách, roklemi, údolím běhával vesele se mnou,
do noci čekal a za mnou se táhnul jako mé fatum.
Němým okem hledával myšlenky moje a chápal,
nalezl pohledy, které mě hojily chladivým lékem,
nalezl dotyky tiché a přítulné, diskretně skromné.
Trpěly nervy a nesnesly důvěrnost lidského žití,
v samotu prchal jsem od lidí daleko, pes jenom se mnou.
Zvíře jsem, život a věrnost! tak mluvily jeho oči.
Ó kdo jste přemýšlel nad záhadou, jakou je zvíře?
Kdo jste se nezachvěl nad takým tajemstvím života hmoty?
Ulehl pes a nemoc podobná lidské ho tráví.
Nesténal, nevyl, mlčel, jen umíral, hledal mě okem.
Ó toho pohledu psa, jenž pomoci hledal a neměl!
Vždyť jsi můj pán a já jsem tvůj sluha! mluvil ten pohled – –
Mrtvý byl, hluchý byl den, kdy pošlo to věrné zvíře,
a moje slzy chápaly onu poslední ztrátu.
Proč vedle moře nesmírného, touhy mé duše,
vzpomínka tato vstala mi zrovna s bolestí živou,
proč mi tu v cestu lehlo to zvíře, samotáři?
Ó, lidé v dáli, utíkám odtud, vlhnou mi oči – –
Misdroy.
29