POHÁDKA O MÉ DUŠI.

Sigismund Bouška

POHÁDKA O MÉ DUŠI.
Veliká louka s nečetným kvetoucím okem. Beránek bílý se prochází samojediný zahradou travin tichým, neslyšným krokem. Ó jak je bílý! rděly se kopretiny, bělostné hvězdy jejich jsou jako stíny i bavlnkové chmýří trav nade břehem rdělo se studem před jeho živým sněhem. V zeleň se chýlí, nezlomí travin klasy, ale kam vstoupí, jakoby vidění krásy: nový květ tryská, novou hned rozlévá vůni, neznámou lidem, jen anděl ji zná v nebes tůni. A zvedne-li Beránek hlavu a dívá se v dáli, tam zmizel hned obzor a dálky se bez konce zdály – – Hlas jeho hlasem byl stařenky tiché a bílé, pohádky šepotá nové a roztomilé. A není jich konce – – neznámé, svaté zvěsti – – I nazval jsem toho Beránka: Nebeské Štěstí. 77