CHALOUPKA.

CHALOUPKA.
Ó ty má chaloupko na stráni, poklade můj a těcho, nesmírných stromů pod bání, kam chodí spávat echo. Rok celý chodím okolo, těším se, až půjdu blízko, ztajená v listech napolo, hledám tvá okénka nízko. Někdy se dvířka rozlítnou, kolovrat venku hrčí, přadénka bílá zasvitnou, za nimi dítě se krčí. Zelení, stíny sycenou, bílené trámy se blysknou, korunou habrů skupenou linie břízek dvou trysknou. Zdaleka toužně vyhlédám, hledám tvou silhouettu, kytkou tvých obrů se pozvedám nade stráň v blankytném letu. 61 Už tě mám, stanu, v pozadí město se střechami blíží, klášter se věžemi vyzradí a jak jdu, k tobě se plíží. Za nimi v dáli modravé Ostaš se skalnatý šíří, a celé pozadí mlhavé v paprscích slunce víří. K potoku stráň si seběhla, mateřídouškou stlána, v pěšince, než si ulehla, schůdků stem vyšlapána. Hadinec modrem prokvétá, řeřicha dole voní, motýlů hejno oblétá, na temnu korun se honí. Najednou štěstí mě zaleje naivní upřímností, celičká duše se rozchvěje, rozzpívá nekonečností! 62