VRBY.

Sigismund Bouška

VRBY.
Pán rolí šel, tak pustou se mi zdála, však jeho přítomností ožila; hle, každá vrba jemu vstříc se smála, když ruka přesvatá ji hladila. Sed do jich stínu, snil tam dumy tvůrčítvůrčí, květ otevřel se, kam zrak jeho pad: když hlédne k nebi, hvězdě cestu určí, když přivře se, chce všecko usínat. A vrby k němu shýbaly své palmy, a šepotaly listů retoma, svět rostlin dumá tak svých díků žalmy a modlitbou je květů aroma. Pán vstal a vznesl se, to nebe celé se rozzpívalo v bledých oblacích, a nad vrbami v klenbě rozechvělé šat jeho tál ve hvězdných vibracích. 66