NÁLADA.

Sigismund Bouška

NÁLADA.
Tmy ebenové nalehnuly v moře a ztichly vlny, – jenom smolné lesky, stý odraz sesláblý od zhaslé zoře, se rozkmitaly spoře po prostoře a soumrakem jich šepotaly tlesky. A tíha vod tak nalehnula na mě, tak studeně, tak děsivě a klamně, jak vina tajemná, jež smíru nemá... Pruh fialový tetelil se v dáli a všecky barvy zcela zhasínaly. I vlny zmlkaly, pláň děsí němá... Já chvěl se, stál, – dech země vší mě lekal, kdos držel mě, já hoře touhou čekal, že vzejde měsíc nad vodou a zemí a celá sláň že zkvete lilijemi. – – Travemünde.
24