KRAJINA V DUŠI.
Svítila země. Polemi šťasten jsem bloudil.
Vzduch, vesmíru tulák, hřál a chladil a proudil,
voněly květy, zpívaly vody a hmyzy,
kameny plály a hořely jako kyzy.
Zrakoma hmyzů jsem všecku tu krásu viděl,
za svoji chudobu, nicotu, bídu se styděl,
z všeho se radoval, nikomu, nikomu nezáviděl!
Jakoby na klíně Tvůrce dítětem nevinným sedím,
nemluvím, nedýchám, a jenom hledím a hledím.
Zázraky vidím, všecko je živé a svaté,
není tu kletby a není tu poskvrny klaté,
všecka ta veleba, nádhera, sláva mě mate.
51
Zdá se mi, v zraky radostná slza se dere,
nestačí pojmouti krásy ty tisíceré,
k Tvůrci se zvedají z klína díkem vzňaté.
Modravé lesy průhlednou mlhou řídnou,
koruny stromů větvičkou kývají vlídnou,
čekám, zda kameny samy očkem tu neprohlídnou – –
Všecko je živé a radostí světla se kmitá,
panensky nové, ač chodím tu každodenně,
divím se omámen krásou čarovné změně,
někdo mi otevřel do duše okénka skrytá.
52