U stolu sedí; hlavu sklonil v dlaně,
tvář hraje do ruda mu, pěsť se stiská...
Chléb černý před ním nedotknut jest dosud
a vedle něho plná stojí miska.
A žena v koutě sotva někdy kradmo
svou hlavu pozvedne a k němu vzhlíží. –
„Ta hanba hrozná, již nám dcera činí,
mne, ženo, jako skála tvrdá tíží.
Že nezhynul jsem raději již dříve,
než na hlavu mou přišla taká hana!
Mně krev se v žilách pění, vzpomenu–li,
že žije s ním až dosud neoddaná.”
V rty zpráhlé zaťal zuby křečovitě,
svou rukou mávl nad svou bílou hlavou.
Přistoupil k oknu, přitisk na sklo čelo
a mlčky zřel v noc zimní, smutnou, tmavou.
Po chvíli děl pak: „Hůl sem, klobouk starý,
jsem tady zas, než půlhodina mine, –
buď přivedu ji s sebou pod krov zpátky,
neb... neb mou pěstí tvrdou jistě zhyne!”...
Na prahu stanul, chmouřil svoje čelo,
zrak jeho žhavě jako šelmě zářil...
Zři na ně. Ona v prostřed jizby stála,
u stolu ten, jenž jeho dítě zmařil.
Již pozvéd ret... V tom zrak mu stranou zbloudil,
on sáhl rukou ve vlas rozpačitě, –
zřel, kterak z kolébky své malé ruce
vztahuje k němu usmívavé dítě.
A srdce jeho jak led v žáru tálo,
hlas selhal mu a v oku se cos chvělo;
sám nevěděl as, jak to všecko přišlo –
a v mžiku líbal dítěti již čelo...
Pak jak by styděl se, hned zmračil čelo
a vzhlédl k nim. V tom počal se však chvěti
a místo hněvu, rozpřáhl své ruce
a zašept měkce: „Pojďte ke mně, děti!” –
Když přišel zpět, již půlnoc dávno byla
a žena vstříc mu vyšla do alejí...
„Nuž jaké zprávy?” nesměle se ptala
a jako v podzim list, hlas chvěl se její.
On mlčel chvíli. Pak ji něžně objal,
zas jednou po tak dávné, dávné době
a na čelo jí polibení vtisk:
„To posýlá ti, ženo, její robě.” –
A ona v zrak mu udiveně zřela
a zašeptala; „Vypravuj mi brzy.“...
On usmál se a v čelo stáhl klobouk,
by nezřela, že on též jednou slzí...