Mám nerad po vždy život suchopárný...
Mně v prsou víří jakýs pocit žárný,
jenž stále pohání mne v kraje jiné...
Když myslím: „Dost již,” – tu než půl rok mine
ten starý štír zas v srdci se mi hlásí,
a chvatně jak šíp kol mne letí časy,
já stárnu sic, však plápol nezhasíná...
Ty se mnou jdeš. Ty přec jsi, duše, jiná,
ty nejsi z ostatních, jimž marně pravím,
že musím plout tím proudem žití dravým,
že marná řeč jich, marné namahání,
mne stále že cos pryč, pryč popohání...
Ty ze všech jedna zbyla jsi mi pouze! –
Ty se mnou zkoušíš, jak je trpká nouze,
ty nejlépe víš, jak ten mráz je drzý,
co značí to, když vřelé, těžké slzy
nám večer chleba černou skývu smáčí...
A tobě jediné to říci stačí,
že přijdou časy lepší, lepší jistě...
Hleď, album mám zde. V každém listě
jest obraz jeden. Ten zde mojí matky.
Jen vzhlížej dále na ten úsměv sladký,
na její oči... Ona dobrá byla, –
věř, že víc než my oba zakusila...
Převrátím opět. Líbí se ti, dítě?
Proč rdíš se mi, proč rozpačitě
svou hlavu kloníš k prsoum? Znáš jej taky?
Ne, není možno. – Tyto krásné zraky,
tu tvář již dávno, dávno kryje země.
Pojď, dítě, sem a přitul blíž se ke mně,
chceš, budu o něm tobě vyprávěti? –
To bylo v čas, když ještě jako děti –
pod přísným dozorem svých professorů
v lavicích dusných tiše, bez hovoru
jsme sédali. My vždycky spolu byli,
my spolu hrávali jsme, žili, snili
a stejně protivným nám vždycky býval
ten školní život... Jako bouřný příval
nás oba žití vír v svou náruč strhl...
On v plné důvěře se ve svět vrhl –,
šel s tváří zářící v ty hrozné vlny...
A záhy poznal, že jest život plný
jen sklamání a nikde že již není
ten zlatý paprsk štěstí, vykoupení,
jenž mohl by nám tmu tu osvítiti...
Kdys našel jsem ho. Pět let může býti
již tomu dnes. Byl sešlý, bledý v líci,
rozmrzen chudák. Hercem kočující
se společnosti stal. – Stisk mně mocně ruku,
zrak zrosil se mu. Čet jsem mnohou muku
ve tváři jeho. Nemoh slova ani
mně říci již a chudák v zajíkání
kol krku kles mi, líbal moje rety.
Zřel na něho jsem. V divadelní cety
byl obléčen. A kolem jeho skrání
z papíru koruna se v zlatém plání
pyšnila... Představoval právě krále...
Tu pojednou se vzpřímil. Nenadále
mi rychle děl: „Vše, o čem jsem kdys sníval,
mně odnes v moře bouřný žití příval,
mé sny jak mračna v dálku odletěly...
A troskou jest, co po život jsem celý
v své duši choval, jako drahokamy...
Jen jedno ještě mám... Jsme tady sami? –
Já nerad druhům svým bych k smíchu sloužil. –
Ty ještě víš snad, po čem vždy jsem toužil?
Po smrti slavné v středu lidí mnoha!
A na to myslím všady, kam jen noha
má šine se... Kde smrť bych takou našel?...“
Dál nedořek... Jej křečovitý kašel
přepadl dravě, v tváři jeho svaly
se napjaly a oči žhavě plály.
Já trnul jsem a myslil v oné chvíli,
že v náručí mi skoná druh můj milý...
Leč – za nedlouho mohl vstáti zase.
Zřím na něho, jak zvolna probírá se,
jak chvějnou rukou slzy s očí stírá,
ve kterých záblesk poslední již zmírá.
„Kde přestal jsem?“ děl slabým hlasem ke mně.
„Jsi unavený, – nemluv,” pravím jemně,
„vždyť zítra čas...” – Chtěl říci cosi,
v tom ze zákulisí k nám přišel kdosi
a děl mu, že má vystoupiti právě.
Mně ruku podal, pak ji přitisk k hlavě
a na to kráčel na jeviště zvolna.
Tu srdce palčivosť mé náhle bolná,
jak břitký meč projela. Dobře cítil
jsem v duchu svém, že život jeho zřítil
se v propasť černou, jíž smrť jméno dali...
Pak zřel jsem ho. Měl pláštík jakýs malý
a žezlo v ruce, mluvil mocným hlasem...
Já viděl však, jak v tváři jeho časem
cos cuká mu, – já tušil brzkou zkázu.
Teď, dítě, nechvěji se ani v mrazu
tak, jako tehdy, když jej na jevišti
jsem zřel, že síly poslední své tříští...
Měl smáti se. Však jiný pocit chví se
kol rtů mu. Vidím, kterak potácí se,
jak zavírá zrak – a tu skoro rázem
kles přemožen jsa, vysílený na zem,
krev temná z rtů mu proudem vytrýsknula...
Já na nic nedbal. Láska ve mně hnula
se sílou lví... V té u něho jsem chvíli,
mu pomahám, co stačí moje síly,
chci zvédnout jej, by mohl dýchat zase...
On kývá hlavou jen a usmívá se.
Tu zašept těžče: „K čemu namahání,
dík, dík ti, – umírám však bez reptání,
kol stojí lid, – to smrť má slavná dosti...”
Víc nemluvil... Já v hrozné zoufalosti
svou tvář jsem zakryl, myslil jsem, že zšílím...
Pak k němu kles jsem... Nediv se, že kvílím
mé dítě teď, když právě vzpomínám si
na něho. Já snad také někdy kamsi,
jak on si zajdu pro smrť divnou, temnou...
Pojď, přitul se a poplač si teď se mnou!