Znáš toho výborného kmeta,
Ten odiv dlouhověkosti,
A stálé mladé živosti?
Kéž v nápodobné čerstvosti
I já svá stará trávím léta!
Jest svůj; však tím kdo nebývá?
Teď škaredě se podívá,
Teď vzhledne opět usměvavě;
Zlý, dobrý jest své ku zábavě.
Ač starý, změnu miluje,
Vždy bouraje a stavě.
Kde přílišně rád vidín bývá,
Tam nedlouho se zdržuje;
Však odtud zdlouha ucházívá,
Kde naň si někdo ztěžuje.
I lakomství prý není prázen,
An jako skrbný mnohý blázen
Dost chudý oděv na se vzav,
Svůj starý schoval zlatohlav:
Já však mám pevně za to,
Že posud nosí zlato. –
Ten, kdo má oči protřené,
Zří ctnosti jeho vznešené.
On potěšuje ztrápené,
A milý balsam do ran lije,
On krásné slávy věnce vije,
A učí hlupce moudrosti.
On, když se lidská srdce dvojí,
Je novým přízně svazem pojí.
Jest pln vždy tiché činnosti,
A v zimě, v letě, ve dne, v noci
Své nedá leniť živé moci,
Nade vše pilnost miluje.
Hra, žert a marné děckování
Jej sužuje i odehání.
Zahálka jej umrtvuje.
Mzdu práci hodnou věnuje,
A přináší, jak může,
Tam bodláčí, tu růže.
Vždy šetří řádu slušného:
A protož moudrý jen s ním, kde je,
I mluví, rmoutí se a směje,
A blázen to vše bez něho.
Syn pravý přirození!
V němž chlouby nemáš ani s vlas.
Můj zpěv, ach! jemu vzácen není,
Ba ani, čtenáři, tvé čtení;
Neb utíká nás obou – čas.