Měsíc.
Ten stříbrný měsíc
to je kvítek čistý:
nejtajnějšími on
prochází se místy,
v noci sestupuje
se zelené hory
a děvčátkům kouká
oknem do komory.
Včera usnula jsem,
ňadra uvolněná,
vzbudím se, a měsíc
tichý jako pěna,
všecek zanícený
hledí okenečkem
a směje se na mne
švarným mládenečkem.
22
Oj, což jsem se lekla,
celá strachy třásla,
líce se mi rdělo,
duše ve mně hasla;
mněla jsem, že Míchal,
od souseda synek,
pod oknem mi šlape
vonný rozmarýnek.
Stříbrostkvoucí záře
do jizby se lila,
těsněj do podušky
jsem se zahalila:
na oči mi nechtěl
sletnouť sníček zlatý,
tolik polekal mne
měsíc nestydatý.
Vposled skočila jsem
plachým holoubátkem,
a zastřela okno
květovaným šátkem;
darmo skulinami
střílel po mně zrakem,
až pak pohněvaný
skryl se za oblakem.
23
Já pak do rána se
svému strachu smála,
nadarmo však měsíc
jsem si pohněvala:
kdykoli teď v noci
po Bezkydě kráčí,
na chaloupku naši
hněvivě se mračí.
24