Kresby a písně (1895)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
KRESBY A PÍSNĚ
Josefa Kalusa.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1895.
[1] ŠVEKRUŠI SVÉ FRANTIŠCE ŽURKOVÉ VĚNUJE SPISOVATEL.
[3] I.
Valašské kresby.
[5]
Domek v horách.
Hle, z bláta domek ulepený, tak celý mechem zavitý a v jabloně květ ukrytý jak děcko do bělostné pleny. Tak z hor se dívá do údolí jak z hnízda ptáček nesmělý – kol lesy háv svůj rozstřely a zlatem kmitá žito z polí. A ptactva hlasy tisíceré sem zaléhají jásavě, stříbrný pramen k doubravě se ze skal v hlasném smíchu bere. Zde jistě lidské štěstí trůní! V síň kročím: svíce plápolá – spí v rakvi mužská mrtvola a žena s dětmi pláče u ní. [7]
Cestou.
Hej„Hej, ukažte mi cestu, milý strýče, kam do Valašského jíť MeziříčeMeziříče.“ „Však jdu tam právě!“ – „Jsem rád, půjdu s vámi!“ „Běžím tam pro lék, žena umírá mi.“ „Když umírá, lék nepomůže více, než přijdete, snad ženě ztuhne líce.“ „Ach což, tak náhle nevypustí ducha – dal jsem jí kousek křenu do mezucha.“ „Co s křenem, strýčku?“ – „Inu k pojídání, když by snad mdloba náhle přišla na ni.“ „Jste vy to lékař! – Jinak neléčíte?“ „Bluškvorcem také, co to jeje, snad víte?“ „Aj, pěkné léky pro umírající, hoj, jste vy to tu za horami strýci! 8 A pro jaký lék jdete?“ – „Pro chléb bílý, jen sní-li kousek, nabude zas síly.“ „Aj, místo doktora vás pekař léčí, chléb koupíte jen v smrti nebezpečí? Co, pro Bůh, jíte?“ – „Zemák jedí zdraví, a chleba dostane, kdo ochuraví.“ „A což, chléb nechutná-li nemocnému?“ „Pak doktora i kněze vedem k němu.“ 9
Rechtor.
Jak jarním vzduchem vlaštovka, tak rechtorova taktovka se při mši čile kmitá – takt dává pádný, důrazný a pohled jeho výrazný do kola bleskem lítálítá. Jím krotí zbrklé houslisty a váhavé dva basisty ku vzletnější hře pruží; pobádá mladou solistku, spanilou, vábnou stolístku, když strach jí hrdlo úží. Jak peruť vlas mu zavlaje, když taktovkou svou mávaje v před prudce hlavu schýlí; zazní-li hudba bouřlivá, jak větrem strom se rozkývá – takt na pomoc všem pílí. 10 A obě paže rozpřáhá, když piano je: pomáhá tak ztišit bouři zvuků – však po mši vzhlédne vítězně, a pousmáv se líbezně všem hudcům tiskne ruku. 11
Pasecká Marijánka.
To je žena jako kytka, tváře růže, oči kvítka, svižné nohy jako láňka: je to z Pasek Marijánka. Nevysoká, silná, zdravá – Valaška to, věru, pravá, ruce tlusté jako války do práce, ne do zahálky. Či už víte něco o ní? Nebojí se páry koní; ať si podkověnkou tlukou, zastaví je jednou rukou. Má vám sílu! Svalí muže, ba i více chlapců zmůže, tlustou větev v prstech smačká, v běhu předhoní vám ptáčka. 12 Dělať umí, co jen chcete: kácí dříví, šije, plete, za stavem tká, dřevo rube, umí práce jemné, hrubé. Ale dosud svobodná je, s mužskými si jenom hraje, z mužů chtěli by ji mnozí, nechce, radš prý pásať kozy. Řícť si nedá, je už taká: – dřív prý měla na vojáka myšlení, – pad’ v pruské vojně, naplakala se proň hojně... Od té doby žije sama. V celém okolí je známá, všichni lidé: staří, mladí, mají Marijánku rádi. 13
Bříza.
V březovém háji krvácí bříza, z raněných ňader kane jí míza, haluze truchle ku zemi chýlí. – – Ó, kdo tak zranil kmen její bílý? Zdá se mi břízu naříkať slyším žalobným hlasem, nad zefyr tišším: „Ach, Bože, Bože, smrť na mne sahá, a já tak málo užila blaha. 14 Sotva jsem hájem porozhlédla se, stopila hlavu v slunečním jase, propletla vlasy májovým květem, už se mám loučit s celičkým světem? Ach, já tak krásně život si snila, byla bych z ňader vůni jen lila, ba stařenou jsouc vetchého těla, byla bych ještě v květ vypučelavypučela. Teď po všem veta, konec můj blízký!... Slunečko, s Bohem, s Bohem, vy břízky! Vy modré zvonky, stelte mi lože! Jak je mi smutno, Bože můj, Bože!“ 15 Tiše tak bříza vzdychala, lkala, z ňader jí míza se vylévala, slzami tekouc po kmeni dolů... Kol břízy lkaly, háj trnul v bolu. 16
Valašské chaloupky.
Nespatříš v dědinkách našich chaloupek srovnaných v řadě – každá z nich prodlévá v poli v lipovém stínu a chladě, ku stráni zaměří kroky, o skálu podepře boky. Každá je volná jak orel – prostá však, ze dřeva pouze; hojnosť v nich domovem není, spíše jen bída a nouze, ku horám každá se tlačí jako ta družina ptačí. Z daleka každá jak klícka našemu oku se jeví, z nitra jim jako z hnízd drozdů dojemné vzlétají zpěvy; ó, kde se tolik vždy zpívá, dobrý lid jistě též bývá. *** 17 Na pahorku stojí chyžka jako jesle pro Ježíška. Před ní hošík svižný, hybký drobí chléb a volá slípky. Honí je a v náruč chytá, až mu nachem líčko zkvítá. Přistoupím blíž z nenadání – prchne košilenku v dlani. Vyšla na práh mladá žena, hledí na mne udivena. Měří mne od hlavy k patě, zardí se, chce zmizeť v chatě. „Stůjte, hospodyňko milá: ústa žíznivá by pila. Noha unavena poutí, chce si poodpočinouti. Dejte mléka, chleba k tomu, abych nešel hladov domů!“ Hospodyňka jará, čilá na stůl mléko postavila. „Pojďte dál,“ zve vlídně hosta. Vejdu. Jizbička je prostá. 18 U kamen dvě tvrdé lávky, lože s duchnou, dvěma shlávky, židle, stůl, díž vedle necek: hle, to nábytek je všecek. Dychtivě si pochutnávám, mléku, chlebu chválu vzdávám. „Dejte ještě mléka hrnek!“ „Nemám, donesu vám trnek.“ „Mléko, trnky?“dím se směje. „Nic se zlého nepoděje: jíme brambor, mléko, zelí a jsme, chvála Bohu, celí. Jenom kdyby vždycky bylo! Ostatně jak hostu milo.“ „Rcete, co pak dlužen budu?“ „Nedělejte si s tím trudu.“ „Mluvte!“ Žínka usmívá se: „Podruhé se stavte zase.“ Nechci jíti bez odplaty – hledím, kde je hošík zlatý. V tom do jizby ptáčkem vletí – už se kloním ku dítěti. Hladím líce, hladím skráně, tisknu peníz v dětské dlaně. 19 Nechce, peníz hodí zpátky – utíká ven do zahrádky. *** Uhostěn byv chudou ženou, bral jsem se v dál zamlženou. 20
Dvě děti.
Dítě boháčovo, dítě z chaty nuzné – zásluhy jsou stejné, osudy tak různé. Jedno kryje hedbáv, druhé prostá plena, jedno líbá kněžna, druhé z lidu žena. Jedno roste k slávě, druhé ku neštěstí – a přec pučí z jedné lidstva ratolesti. 21
Měsíc.
Ten stříbrný měsíc to je kvítek čistý: nejtajnějšími on prochází se místy, v noci sestupuje se zelené hory a děvčátkům kouká oknem do komory. Včera usnula jsem, ňadra uvolněná, vzbudím se, a měsíc tichý jako pěna, všecek zanícený hledí okenečkem a směje se na mne švarným mládenečkem. 22 Oj, což jsem se lekla, celá strachy třásla, líce se mi rdělo, duše ve mně hasla; mněla jsem, že Míchal, od souseda synek, pod oknem mi šlape vonný rozmarýnek. Stříbrostkvoucí záře do jizby se lila, těsněj do podušky jsem se zahalila: na oči mi nechtěl sletnouť sníček zlatý, tolik polekal mne měsíc nestydatý. Vposled skočila jsem plachým holoubátkem, a zastřela okno květovaným šátkem; darmo skulinami střílel po mně zrakem, až pak pohněvaný skryl se za oblakem. 23 Já pak do rána se svému strachu smála, nadarmo však měsíc jsem si pohněvala: kdykoli teď v noci po Bezkydě kráčí, na chaloupku naši hněvivě se mračí. 24
Klásek.
Ty klásku v poli osamělý, na tebe ženci zapomněli, když válčili zde srpy; smrť vyhnula se tvému žití... Své bratry viděl’s všechny mříti, i sestry, modré chrpy. Ted’ sám tu stojíš na strništi, jak sirý vojín na bojišti, když druzi padli v boji – slyš, v stodole již cepy buší: smrť čestná míjela tvou duši, – jakou ti osud strojí? Co k předu po strništi pílí: toť křiklavých hus zástup bílý jak potopa se valí, blíž krky natažené syčí... Ach, hloupá husa nectně zničí tebe, můj klásku zralý! 25
V horách.
Ach, u nás jenom oves zraje, a lníček bledý promodrává, však Valach s chutí chlebík kraje a na sukýnku dětem tkaje, dík za ty dary Bohu vzdává. Jen když se nají do sytosti, čím tím když tělo přioděje, už rozzpívá se blažeností, je spokojen – má víc než dosti, rád ostatního jiným přeje. 26
Babička stoletá.
Babičko stoletá, vráskami posetá, bílého vlasu, chvějného hlasu: tak šalvěj odkvétá na podzim pozdě, tak ptáče odlétá, co pělo v hvozdě – tak volně, pomalu v chvění a bolu, dopadá na skálu, se skály dolů, borová suchá sněť, jak ty opouštíš svěť, babičko stoletá! 27
Mráz.
Mráz tká venku na okénku sličné palmy, z pustých lomů krahuj k tomu skládá žalmy. V chudé síňce na peřince dítě dřímá, stená zticha: v tvář mu dýchá hlad a zima. 28
II.
Tkalcovské písně.
[29]
Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá, Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá,
 ó, přijmi mne dnes jako svého hosta, a uhosti mne vlídnou upřímností, jak zbloudilého syna máť jen hostí. Ó, drahá síňko, tajemná a šerá, to tys, kde od úsvitu do večera já klopotně tkal na tkalcovském stavu, snů, tužeb divných maje plnou hlavu. Ó, kolikrát jsem čelo o tvé stěny bil jako o mříž orel uvězněný, nechtěje v stěnách tvojich celé žití proteskniť, proplakať a protoužiti. Tu pod tvůj strop tak začazený temně jak paprsk slétla poesie ke mně, své čelo snivé slíbati mi dala a na kněze mne zpěvu pomazala. [31] Ó, síňko zlatá, dnes se vracím k tobě, však stokrát bídnější,bídnější než v zašlé době – klesaje v slzách na tvém chudém prahu, vzpomínám mladosti a tonu v blahu. 32
I.
Nitky, bílé nitky, Nitky, bílé nitky,
 dnes se netrhejte, jak na harfě struny blaženě se chvějte. Jak na harfě struny v zpěv se rozjásejte, plesejte s mým srdcem – dnes se netrhejte. 33
II.
Osnova moje: Osnova moje:
 hedbávné nitky – dnes v dílo jemné tkám růže temné s modrými kvítky. A sám mám radost z pěkného díla: krása v něm září tvých očí, tváří, ženuško milá! 34
III.
Ach, tkadlec tká a tká Ach, tkadlec tká a tká
 pro cizá robátka plátno bílé – ty jeho dětičky jsou jako rybičky bez košile. Jak v lese veverky bez sukně, zástěrky, bez kabátku – tkadlec jen tká a tká pro cizá robátka teplou látku. 35
IV.
Často chvím se nepokojem Často chvím se nepokojem
 při práci, oblétán zlých předtuch rojem tkám jen, jako bych byl strojem – srdce moje krvácí. Člunek do uší mi sviští jako bič, bidlo div se neroztříští, praská jako na ohništi dohořelá suchá tyč. V hlavě se mi všecko motá, bol i hněv, teskně hledím do života – stavu tkalcovského nota zní mi proklatců jak zpěv. 36
V.
Utrhla se nitka, Utrhla se nitka,
 utrhla se druhá – tkadlec shýbá šíji jako otrok, sluha; prchající lapí, připoutá a sváže, povinnosť jak káže, tleská dál, – čas kvapí. Útek z cívky sběhl, tkalcovský stav stojí – tkadlec hmatem ruky znovu všecko spojí; prázdný člunek lapí, strčí cívku plnou s navinutou vlnou, tleská dál, – čas kvapí! 37
VI.
Celičký den přešlapuji, Celičký den přešlapuji,
 hlavou v taktu přikyvuji při té práci nepospěšné. – Není-li to směšné? Bidlo tluče, člunek vřeští, srdce pláče, mozek třeští při té práci nepospěšné. – Není-li to směšné?! 38
VII.
Tkalcovský stav podpírají Tkalcovský stav podpírají
 čtyři volné sloupky – stojí v síňce jako klícka pro holoubky. Žena – něžná holubice – na holoubka mrká, holub mlčí, místo něho člunek vrká. 39
VIII.
Ty tkalcovský stave, Ty tkalcovský stave,
 umíš jenom „tlesky, tlesky“ – pověz, jaká je to píseň, je to německy, či česky? Ty, tkalcovský stave, „tleskot“ je tvá celá nota – pověz, jaký je v tom nápěv, jaký smysl se v tom motá? Ty tkalcovský stave, ret tvůj věčně stejnou klepe, pověz, jaká je v tom moudrosť, kde v tom stopa krásy lepé? Místo odpovědi tkalcovský stav jenom tleská „tlesky, tlesky“ bez únavy, ráno, večer, včera, dneska! 40
IX.
Jak stříbrný člunek Jak stříbrný člunek
 měsíc nebem pluje, Pán Bůh, mistr mistrů, jím tam postrkuje. V temné roucho noci zlaté růže vtkává s listy stříbrnými – až mi trne hlava. V prosbě spínám ruce k nebeskému tkáči, ať mne dílu svému naučiti ráčí. 41
X.
Tkám, tkám, Tkám, tkám,
 sotva rozbřeskne se, až se domek třese. Tkám, tkám, ať mne v boku píchá, ať si ňadro vzdychá. Tkám, tkám, třeba dítě stená nebo zmírá žena. Tkám, tkám, třeba srdce reptá a ret kletbu šeptá. Tkám, tkám, nasycen jen polo, jako v stroji kolo. Tkám, tkám, dokud síla stačí a smrť nepřikvačí. 42
XI.
Pavouk přede Pavouk přede
 vlákno šedé, s chudým tkalcem hovor vede: „Blázne, blázne, nuzný tkáči, darmo skráně pot ti smáčí. Celý den tkáš do úchvatu, nemáš chleba, nemáš šatu. Viz mne, já jak z práce tyji, z cizí krve douškem piji.“ – 43
XII.
Třesky, tlesky“,„Třesky, tlesky“, Třesky, tlesky“,„Třesky, tlesky“,
 stavek český z chudých chatek v světa zmatek, v lidské stesky stále hřmotí, stále hlučí jako v skalách potok ručí. „Třesky, tlesky“ stavek český v lidskou duši tluče, buší, sype blesky – bouří krajem z dusných bytů, jak by volal po soucitu! 44
XIII.
Navinul jsem osnovu Navinul jsem osnovu
 z hedvábí a zlata, žhavé růže s perlami dlaň tkáť do ní chvátá. Osnova však trhá se pod mozolnou dlaní – jsou jen slzy, krev a pot, co se třpytí na ní! 45
XIV.
Tkalcovský stav stojí. Tkalcovský stav stojí.
 Co se stalo v chatce? Dotleskal tkáč starý, usnul na vždy sladce. U hlav stojí dítky, u noh žena pláče; nevzbudí už nikdo ubohého tkáče. Tkal, tkal bez oddechu, co jen stačí síla; přišla smrť, jen kývla, tkadlec nechal díla. 46 OBSAH.
I. Valašské kresby: Domek v horách7 Cestou8 Rechtor10 Pasecká Marijánka12 Bříza14 Valašské chaloupky17 Dvě děti21 Měsíc22 Klásek24 V horách26 Babička stoletá27 Mráz28
II. Tkalcovské písně: Ó, síňko tkalcovská31 I. Nitky, bílé nitky33 II. Osnova moje34 III. Ach, tkadlec tká a tká35 IV.Často chvím se nepokojem36 V. Utrhla se nitka37 [47] VI. Celičký den přešlapuji38 VII. Tkalcovský stav podpírají39 VIII. Ty tkalcovský stave40 IX. Jak stříbrný člunek41 X. Tkám, tkám42 XI. Pavouk přede43 XII. „Třesky, plesky“44 XIII. Navinul jsem osnovu45 XIV. Tkalcovský stav stojí46
E: dp + až; 2002 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kalus, Josef; Otto, Jan
(Kalus, Josef; Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Žurková, Františka
(Švekruši své Františce Žurkové věnuje spisovatel.)