Valašské chaloupky.

Valašské chaloupky.
Nespatříš v dědinkách našich chaloupek srovnaných v řadě – každá z nich prodlévá v poli v lipovém stínu a chladě, ku stráni zaměří kroky, o skálu podepře boky. Každá je volná jak orel – prostá však, ze dřeva pouze; hojnosť v nich domovem není, spíše jen bída a nouze, ku horám každá se tlačí jako ta družina ptačí. Z daleka každá jak klícka našemu oku se jeví, z nitra jim jako z hnízd drozdů dojemné vzlétají zpěvy; ó, kde se tolik vždy zpívá, dobrý lid jistě též bývá. *** 17 Na pahorku stojí chyžka jako jesle pro Ježíška. Před ní hošík svižný, hybký drobí chléb a volá slípky. Honí je a v náruč chytá, až mu nachem líčko zkvítá. Přistoupím blíž z nenadání – prchne košilenku v dlani. Vyšla na práh mladá žena, hledí na mne udivena. Měří mne od hlavy k patě, zardí se, chce zmizeť v chatě. „Stůjte, hospodyňko milá: ústa žíznivá by pila. Noha unavena poutí, chce si poodpočinouti. Dejte mléka, chleba k tomu, abych nešel hladov domů!“ Hospodyňka jará, čilá na stůl mléko postavila. „Pojďte dál,“ zve vlídně hosta. Vejdu. Jizbička je prostá. 18 U kamen dvě tvrdé lávky, lože s duchnou, dvěma shlávky, židle, stůl, díž vedle necek: hle, to nábytek je všecek. Dychtivě si pochutnávám, mléku, chlebu chválu vzdávám. „Dejte ještě mléka hrnek!“ „Nemám, donesu vám trnek.“ „Mléko, trnky?“dím se směje. „Nic se zlého nepoděje: jíme brambor, mléko, zelí a jsme, chvála Bohu, celí. Jenom kdyby vždycky bylo! Ostatně jak hostu milo.“ „Rcete, co pak dlužen budu?“ „Nedělejte si s tím trudu.“ „Mluvte!“ Žínka usmívá se: „Podruhé se stavte zase.“ Nechci jíti bez odplaty – hledím, kde je hošík zlatý. V tom do jizby ptáčkem vletí – už se kloním ku dítěti. Hladím líce, hladím skráně, tisknu peníz v dětské dlaně. 19 Nechce, peníz hodí zpátky – utíká ven do zahrádky. *** Uhostěn byv chudou ženou, bral jsem se v dál zamlženou. 20